Vítězili jsme i po večírcích. Maroši o legendárních kouscích, zlomeninách i konfliktu se zákonem

Odmala je zarytým cyklistou. Jenže v upnutém dresu na silnici byste ho nepotkali. Jezdit po rovině, bez překážek? „To mě nikdy nebavilo. Nesnášel jsem silničku, neměl jsem rád cross country a šlapání do kopce,“ přiznává nyní 45letá ikona české bikové scény.

Ale jak se mohl spustit z kopce nebo po bikrosové trati, ožil. Až to se svým přístupem zhmotněným ve zmíněném hesle o bednách dotáhl na nejslavnější akce světa… „Jezdil jsem na výsledek a bylo mi jedno, jestli se rozsekám, ale dám do toho všechno,“ vypráví Maroši, o jehož cestě vznikl dokument Ten, co slaví každý den.

Od první myšlenky po realizaci uběhlo sedm let, film vznikl s podporou fanoušků, od nichž se vybralo téměř půl milionu korun. Značnou část snímku tvoří výpovědi Marošiho blízkých. „Já v tom paradoxně nemusel nic hrát, kamera za mnou nechodila domů, vesměs jsem sbíral jen archivní materiál,“ vypráví.

A že ho bylo. Od bikrosových začátků pod vedením svého otce na přelomu 80. a 90. let po čtyři starty na ikonickém závodě Red Bull Rampage. Tam i „jezdec, který nezdá strach“, jak bývá Maroši označován, obavy měl…

„Tam měl strach asi každý. Zapršelo, foukalo, byla extrémní zima. A zrovna skály v Utahu nejsou úplně placatý, na to nikdo nenatrénujete,“ vypráví. V jednom z ročníků skončil čtvrtý, dvakrát se do cíle nedostal.

Pořád dopadl lépe než při prestižních X-Games, kam dostal pozvánku na zimní verzi na obdobu snowboardkrosu na kolech. Osm jezdců vedle sebe na sjezdovce, pád a jedno z nejtěžších zranění kariéry: roztržená slezina, proražená plíce…

„Odvezli mě vrtulníkem do nemocnice, kde jsem musel pár týdnů zůstat sám. Byl jsem mladej, začínal s tím, není to úplně příjemná vzpomínka,“ přiznává jezdec, jenž si během kariéry napočítal na pětadvacet zlomenin.

Zazávodil si v korytu v italské Cortině d’Ampezzo, kterým se jinak prohánějí bobisté. Ti ale můžou směr jízdy ovládat, na rozdíl od Marošiho. „Když jsem vystartoval, už se s tím kolem nedalo vůbec nic dělat. Tak jsem se jen modlil, ať už jsem v cíli,“ líčí.

Jezdil i v podzemí, při akci Red Bull Race Down to Middle of Earth se startovalo v dole kilometr pod zemí. „Bylo tam kolem třiceti stupňů a celkem nedýchatelno. K tomu solný prach,“ popisuje podmínky při závodech dvojic přes překážky.

Nebo bungee jumping. Ne klasický, rovnou s kolem. „Byla akce na Výstavišti, s klukama jsme si sedli, protože jsou podobná krev jako já, tak jsme se bavili o tom, jestli by to technicky šlo,“ vypráví.

Šlo to. Kolo si připevnil k rukám, před odraz přidělali desku, aby měl prostor šlápnout do pedálů, další člověk odhazoval postupně lano, aby se do něj Maroši nezamotal. Nakonec si třicetimetrový skok za víkend střihnul více než dvacetkrát. „A v neděli večer jsem byl pěkně vyskákaný,“ usmíval se.

Velkou popularitu si ale získal i v zahraničí. Z Japonska si možná i díky samuraji vytetovanému na zádech přivezl přezdívku Marosana. A jeho kousek z Jablonce nad Nisou před jedenácti lety bez nadsázky obletěl planetu a získal miliony zhlédnutí.

Po pádu zdánlivě ztracený závod zachránil neuvěřitelným kouskem, kdy soupeře předjel v zatáčce po dřevěné stěně dva metry nad nimi. „Volali mi z celého světa, jestli to nebylo moc crazy a co to vlastně bylo,“ popisuje. „To byl vlastně jeden z posledních seriózních závodů, pak už jsem si z toho začal dělat jenom srandu,“ líčí.

Ale užívat života si uměl i během kariéry, o tom není pochyb. „Party? Ty byly v naší skupině lidí na denním pořádku. Náš fourcrossový tým byl známý oslavami a bujarými večírky a ostatní závodníci z toho nebyli úplně šťastní. Chodili včas spát, drželi se striktních pravidel a my je byli druhý den schopni porazit,“ usmívá se Maroši.

V Mixzóně přišla řeč i na divočejší období spojené s problémy se zákonem, celkové zklidnění po narození dětí i vysvětlení, proč by Marošiho start na olympiádě ani nelákal.