Vidíte, jak jsem zase šťastná? Někdejší zázračné dítě české atletiky promluvilo o svém pádu a návratu

Kdyby tyto vlastnosti neměla, zůstala by ve vzpomínkách atletických příznivců zapsaná jako mládežnická hvězda, která nenaplnila velká očekávání a postupně pohasla. Však takových případů byly a jistě i budou spousty…

Od žákyň po juniorky drží české rekordy, medaile si jako teenagerka vozila z vrcholných akcí v USA, Kolumbii či Číně, světu vládla jako dorostenka i juniorka.

Pod vedením ambiciózního brněnského kouče Ctibora Nezdařila stoupala nevídaně vzhůru. Trenér plánoval, jak budou skoro celý rok jezdit po zahraničních soustředěních, do roka by Hrubá mohla atakovat na dva metry, dokonce naznačoval potenciál na budoucí útoky na světový rekord.

„Přišlo mi super, že jsem několik let byla na každé dorostenecké nebo juniorské akci na stupních vítězů. Ale pak přišla zranění,“ ohlíží se výškařka téměř o dekádu zpátky. V té době už se prosazovala i mezi dospělými, k osmnáctinám si dala s denním předstihem dárek v podobě zdolaných 195 cm, v roce 2019 na halovém mistrovství Evropy skončila šestá.

Jenže pak byste ji hledali ve startovních listinách velkých akcí marně, dlouhé čtyři roky! Často střídala trenéry, ještě častěji lékařské ordinace, po každém náznaku zlepšení přišel další propad. I proto má pro nastupující generaci českých atletů, v níž třeba překážkář Michal Rada září podobným stylem jako kdysi ona, jasnou radu.

„Starejte se o své tělo, co nejvíce to jde. Je to váš pracovní nástroj a zranění je brzda klidně na několik let. Když se cítíte unavení, zajděte na krevní testy, jestli tělu něco nechybí. Když vás tahá zaďák, nejděte přes závit,“ popisuje z vlastní zkušenosti, kdy se svému tělu nevěnovala vždy dostatečně, což se jí nejednou vrátilo.

Však jen ona a Šárka Kašpárková patří mezi výjimky, které ve výškařském sektoru patřily mezi absolutní českou elitu od dětských let po dospělé. Naopak skokanů a skokanek, kteří zazářili v jedné dvou sezonách, najdeme v historických tabulkách dost. Často bylo na vině právě zdraví.

„Většinou to odnášejí klouby a záda. Já jsem navíc trochu jinačí struktura než ostatní výškaři, mám víc svalové hmoty, díky čemuž jsem ale možná zase trochu odolnější,“ přemítá.

Spolu s tělesnou schránkou ale pochopitelně trpěla i psychika. Hrubá měla podporu v rodině, kamarádech i svých tréninkových skupinách, ale našli se i takoví, kteří ji naznačovali, že už je její snaha o návrat marná a zbytečná. „Někdo vám to napíše na sociální sítě, někdy to říkají lidé okolo, pak se to k vám dostane,“ pokrčí Hrubá rameny.

Připouští, že přišly momenty, kdy byla sama zviklaná a do hlavy se jí drala otázka: Má to ještě cenu? „Byly tam tyhle myšlenky. Ale atletiku miluju, dělám ji celý život a ani nevím, co bych v tu dobu dělala jiného,“ usměje se výškařka, byť zdaleka není typem sportovce, který by vše vsadil na jednu kartu.

Je absolventkou Fakulty tělesné výchovy a sportu, dál studuje ekonomiku a management, na pražské Santince má několik klientů jako kondiční trenérka.

Ostatně vrcholový sport je značně nejistým zaměstnáním, v němž platí rovnice, že když nejsou výsledky, není plat a přijdete o místo. „Trénovat ve fitku jsem začala v době, kdy jsem neměla skoro žádné příjmy z rezortu, tak jsem si aspoň něco vydělala, abych mohla fungovat dál,“ vypráví.

„Když jsem právě měla nůž na krku, vznikl tehdy i nápad, abych následovala Šárku Kašpárkovou a věnovala se trojskoku,“ líčí.

Rok obě disciplíny kombinovala. Byť se v trojskoku rychle dostala mezi domácí elitu, k někdejším výkonům Kašpárkové bylo daleko a levý kotník Hrubé v trojskoku dost trpěl. A tak se jí dvojnásobně ulevilo, když pod vedením trenérů Milana Kováře a Jaroslava Báby udělala výškařský progres, který jí umožnil zase trojskok opustit.

„Přece jen je to moje srdcovka, kterou dělám celý život. A nechtělo se mi ji úplně opouštět,“ přiznává.

Neopustila a dobře udělala. Letos po osmi letech zdolala 194 cm a po stejně dlouhé době se může titulovat jako finalistka vrcholné světové akce, když v Tokiu skončila dvanáctá. O povzbuzení do další přípravy tak má postaráno.

V Mixzóně Michaela Hrubá mluvila i o tom, jak bojovala s psychickou bariérou výšky 190 centimetrů, jak se o ni její trenéři dělí a jestli sama plánuje nastoupit cestu trenérky. Zároveň poodkryla, jak to vypadá ve výškařském sektoru při vrcholných soutěžích a ke komu z největších es své disciplíny má blíže.