Parte v novinách, finále, které nepřebolelo. O tom všem může Kouba svým svěřencům vyprávět

„Nejsem z těch, kdo by se litoval, anebo se snad dokonce sžíral pocitem křivdy, že se mu jeho sny nesplnily," reagoval Petr Kouba ve studiu Sport.cz na otázku, zda víc bolela a dodnes bolí porážka ve finále evropského šampionátu v londýnském Wembley v roce 1996 s Německem nebo rozhodnutí trenéra Karla Brücknera, že ho na olympiádu do Sydney nevezme.

„Navíc ty dvě situace nelze srovnávat. Nominaci do olympijského výběru jsem nemohl ovlivnit, protože záleželo jen a jen na trenérovi, zda mě do mužstva povolá. Zamrzelo to lidsky, protože před tím Karel Brückner vykládal, jak je rád, že bude mít v mužstvu zkušeného hráče. A nakonec mi ani nezavolal, takže jsem se až od novinářů dozvěděl, že v nominaci nejsem a na olympiádu nepoletím. To jsem nepovažoval za korektní," dostal se Petr Kouba v pořadu Kopačky na hřebíku k olympijskému turnaji v roce 2000, který nakonec dopadl pro český tým neslavně.

To čtyři roky před tím mělo v Anglii tažení národního celku jiný náboj a lesk. Vždyť skončilo až ve finále.

„A to ještě zlatým gólem, který nikdy před tím ani potom o titulu mistrů Evropy nerozhodoval. Až my na něj doplatili. Dodnes to nepřebolelo. Vedli jsme, byli jsme kousek od toho, abychom zvedli nad hlavu pohár a pak Bierhoffova tečovaná trefa o všem rozhodla."

O evropském šampionátu v roce 1996 se Petr Kouba pochopitelně s gustem rozpovídal. O skupině smrti, z níž nakonec Uhrinův tým překvapivě postoupil, o nevybalených kufrech, o partě, která se v Prestonu a poté při tažení do Wembley zrodila.

Ale třeba také o kvalifikační prohře v Lucembursku, která postupu na Euro předcházela.

„V tu chvíli to znamenalo konec. Ztratili jsme body s nejslabším účastníkem skupiny a nikdo nevěřil, že se můžeme na šampionát ještě probojovat. V jedněch českých novinách dokonce vytiskli parte zvěstující smrt české reprezentace. Maminka, která chodila každé ráno kupovat noviny, se tehdy lekla, že se nám něco stalo. Že snad spadlo letadlo..."

Mistrovství Evropy v Anglii přineslo moře zážitků... Věděli jste třeba, proč hráči nereagovali na trenéra Uhrina a nereklamovali ofsajd, který Bierhoffovu rozhodujícímu gólu i podle signalizace pomezního sudího předcházel? Jak to bylo s manželkami a přítelkyněmi, které za mužstvem po postupu ze skupiny přiletěly? A kolikrát Kouba probíral se svým spolunocležníkem Michalem Horňákem onu zmiňovanou teč, která o osudu finále a korunovaci Němců rozhodla?

Zaposlouchejte se do dalšího dílu Kopaček na hřebíku a odpovědi uslyšíte. V nadmíru zajímavém vyprávění Petra Kouby toho ale uslyšíte samozřejmě daleko víc.

Třeba o tom, jak jeho táta Pavel, který chytal za Duklu a Spartu a z mistrovství světa v Chile v roce 1962 se mimochodem také přivezl „jen" stříbrnou medaili, raději doma žehlil prostěradla, než aby se chodil dívat na synovy zápasy a prožíval muka na tribuně.

Anebo jak s Tomášem Pospíchalem domluvili u nich doma v kuchyni u kafe Petrův přestup z vršovického Ďolíčku do Sparty, čímž Bohemku zbavili na dva roky existenčních starostí a nastartovali synovu kariéru.

Přišla ale řeč i na letenskou éru Petra Kouby, čtyři tituly, jež se Spartou slavil a pochopitelně i na divoká devadesátá léta, která za vlády tehdejšího majitele Sparty Petra Macha na Letné zažíval.

I na trenéra Jozefa Jarabinského přitom došlo. Na situaci, kdy nejen on, ale i Petr Mach podezírali Petra Koubu, že prodal zápas „své" Bohemce.

„Jezdili jsme na soustředění do Průhonic a tam jsme pomalu umírali hlady. Trenér Jarabinský striktně trval na tom, co máme jíst a kolik toho máme sníst, takže k večeři nám servírovali kopeček suché rýže a kousek ryby připravené na vodě. Proto bylo běžné, že při kartách nebo bowlingu platilo, že ten, kdo prohraje, přeběhne dálnici a naproti v McDonaldu nakoupí ostatním jídlo. Samozřejmě potají, aby trenér nevěděl. Mě bohužel viděli, jak mašíruju s igelitkou a vyvodili z toho, že jsem měl schůzku s funkcionáři Bohemky a v igelitce nesu statisíce. A když jsme druhý den v Ďolíčku remizovali 1:1, podezření se v hlavách trenéra i Petra Macha změnilo téměř v jistotu."

Jak to nakonec dopadlo? A kápnul Kouba božskou? Uvěřili mu Jarabinský s Machem? I to se v dalším díle Kopaček na hřebíku dozvíte.

Stejně jako se dozvíte, proč dal Kouba po Euru 1996 přednost Deportivu La Coruňa před nabídkami z anglických druholigových klubů a portugalského FC Porto. A také proč se nakonec stal v Deportivu až brankářskou dvojkou a proč mezi tyčemi dostával přednost Kamerunec s francouzským pasem Jacques Songo´o. Nakonec do byl ale Petr Kouba, kdo hráče Deportiva učil, jak se slaví mistrovský titul.

„Ten, který jsem získal během hostování v Německu s Kaiserslauternem si nepočítám. V kádru jsem sice figuroval, ale neměl jsem na něm sebemenší zásluhu. V Deportivu jsem ovšem v mistrovské sezoně dva zápasy odchytal a celou sezonu jsem dělal brankářskou dvojku, takže jistou zásluhu na něm mám. A spoluhráče jsem opravdu učil, jak se ligový primát slaví, protože oni s tím neměli sebemenší zkušenosti. Já ho slavil se Spartou čtyřikrát, zatímco pro ně to byl titul první a poslední."

Stejně jako se podělil Petr Kouba o zkušenosti s hráči La Coruni, podělil by se o ně i se svými svěřenci z reprezentační jednadvacítky. Tedy, kdyby na červnovém malém Euru postoupili až do finále a hráli o zlato, jako o něj hrál on před 27 lety.

„Za favorita rozhodně považováni nejsme, ale to jsme nebyli ani v Anglii v šestadevadesátém. A přesto jsme se dostali ze skupiny smrti až do finále. Proč bychom tedy v sobě i tentokrát neživili naděje na postup? A kdybychom se snad do finále dostali, mohli bychom klukům vyprávět a i poradit, jak to v takovém zápase chodí a jak se člověk cítí. Tedy, kdyby to chtěli slyšet."