GLOSA: Ten největší? Ani s rekordem není Djokovič všude prorokem

Srovnávat jména napříč tenisovou historií je stále atraktivní, ale i trochu pošetilé. Pouhý součet vítězství k tomu rozhodně nestačí. Důležitá je také dobová konkurence, nezaměnitelný styl, v neposlední řadě i estetický požitek ze hry. Djokovičovi odpůrci proto připomínají, že devět ze svých největších titulů vyhrál od roku 2019, když už se na Federerovi podepisovaly věk a zranění. A nová tenisová generace do mistrovství svých předchůdců nedorostla.

„Hráči, které Djokovič tolik ovlivnil svým nesmírně náročným stylem, často končili na operačním stole. Andy Murray třikrát, Rafael Nadal a Federer dvakrát. Srb si ví rady i s generací Stefanose Tsitsipase, Alexandra Zvereva, která ho měla nahradit," připomněl Kukal.

O čem není sporu, je však Djokovičova nedostižitelná fyzička. To on je skutečným fitness králem světového tenisu. Extrémní rychlost, pružnost, tělo z gumy. K tomu mimořádný return, perfektní defenziva a schopnost měnit strategii během utkání.

Dlouho očekávaný pařížský souboj s Carlosem Alcarazem ukázal, že v šestatřiceti letech Djokovičův organismus zvládá extrémní zátěž mnohem líp než svaly dvacetiletého Španěla, který se od konce druhého setu potýkal s neustupujícími křečemi.

„Alcaraz se úplně vyčerpal nesmyslnými sprinty. Bavil jsem se o tom i s bývalou světovou jedničkou Thomasem Musterem, který se vyjádřil, že pokud míní Španěl takto pokračovat, bude na tom do 25 let zdravotně hůř než Nadal," zmínil Kukal. „Na soupeřích vidím, že proti mně cítí velký tlak," připouští i Djokovič.

Po letošním French Open má už minimálně tři tituly z každého grandslamu. Díky mimořádné starostlivosti o své tělo bude ve Wimbledonu cílit na 24. vavřín a nejspíš i na sezonní Grand Slam, který mu před dvěma lety utekl finálovou porážku s Daniilem Medveděvem na US Open. V mužské dvouhře ho dosud získali jen Američan Don Budge (1938) a dvakrát Australan Laver (1962, 1969).

Ani s tímto neprůstřelným argumentem by však Djokovič u některých srovnávačů sportovních epoch nepochodil. Jednou z příčin je i nepřiznané tenisové elitářství. Každý rok je to ostatně slyšet z hlediště při Djokovičových grandslamových zápasech. Pařížské bučení, okázalé wimbledonské fandění soupeřům, newyorský pískot. Část diváků nepřekousne, že světovému tenisu dlouhodobě dominuje reprezentant státu z jihovýchodní Evropy, který je podle nich arogantní a nemá v sobě Federerovo gentlemanství a Nadalovu férovost.

I po nedůstojném zacházení na loňském Australian Open, kam Djokovič přiletěl po udělení výjimky z povinného očkování, načež byl deportován, ukázal ale Srb extrémní mentální sílu, která ho zase vrátila do čela tenisového pelotonu.

Nejlepší hráč historie to pro někoho nebude nikdy. Po Federerově adieu a během Nadalovy rekonvalescence nám ale bělehradský rodák stále připomíná, že žijeme ve výjimečné tenisové epoše. „I za padesát let bude Djokovič na čele grandslamového žebříčku. Nikdo se k němu nepřiblíží," myslí si John McEnroe, vítěz tří Wimbledonů a čtyř US Open.