V osmnácti dobyl New York. Čekalo se, že budu novým Berdychem, říká český šampion

Když se dnes řekne US Open 2006, co se vám vybaví na první dobrou?

Paradoxně se mi asi nejvíc vybaví tehdejší rozlučka s Andrém Agassim, což byla obrovská událost. US Open tím žilo. Pak samozřejmě moje vítězství, ale i to, že jsem byl rozehrát Jirku Nováka na centrkurtu před jeho zápasem s Rafou Nadalem. Takže tyhle tři vzpomínky.

Do turnaje jste vstupoval jako desátý nasazený. Věřil jste od prvního kola, že můžete celý grandslam vyhrát, nebo ten pocit přicházel postupně?

Spíš to bylo zápas od zápasu. Já už jsem hrál celý rok chlapský tenis a byl jsem kolem 400. místa na světě. Před US Open jsem byl na turnaji futures na antuce ve finále. Na betonu jsem trénoval jen tři dny a říkal jsem trenérovi, ať tam ani nejezdí, že si to jedu užít. Já miloval New York, šel jsem zápas od zápasu, odmakal si to, připravil jsem se, ale taky jsem vyrážel do města, třeba na Times Square.

Ve finále jste porazil Kanaďana Petera Polanského. Vybavíte si ještě mečbol?

Myslím, že to byl forhend po lajně. Hrál jsem to finále dobře, i když jsem nebyl betonář. Nastoupili jsme na kurtu č. 11, kam přišlo asi 1200 lidí, což pro mě byl úplně úžasný zážitek.

V pavouku tehdejší juniorské dvouhry figurovali třeba Roberto Bautista, Kei Nišikori, jedničkou byl Martin Kližan. Bylo na nich vidět, že mají našlápnuto?

Tehdy se to moc neřešilo, někteří byli o rok mladší. Taky tam hrál pozdější hráč top 50 Thiemo de Bakker z Nizozemska, ale všichni prohráli brzy.

O US Open se říká, že je to nejhlučnější a nejbláznivější grandslam. Jak jste to tehdy jako osmnáctiletý vnímal?

Mně se to líbilo. New York jsem si zamiloval, měl jsem tam husí kůži. Žít bych tam asi nechtěl, ale na ten týden jsem se vždycky těšil. Potom jsem tam byl i na několika kvalifikacích nebo jako kouč s Jirkou Veselým.

Po vítězství na US Open vás média hned začala označovat za nástupce Tomáše Berdycha. Jak těžké bylo se s tímto tlakem vyrovnat?

Po té výhře jsem byl třetí junior světa. V Prostějově mi pan Černošek dával výborné podmínky a očekávání byla veliká. Ale ten přechod do mužské kategorie mi nevyšel. Měl jsem nějaké nemoci, zranění, neprostřelil jsem, kam jsem měl. Neměl jsem takový servis, prohrál jsem zápasy, které jsem mohl vyhrát…

Kdyby za vámi přišlo vaše osmnáctileté já, které zrovna drží nad hlavou pohár pro vítěze US Open, jakou nejdůležitější radu byste mu do mužské kariéry dal?

Ta doba byla úplně jiná. Asi bych se víc staral o regeneraci, ale vím, že to chtělo i víc odvahy, nehrát jen futures a challengery, ale vyjít z té komfortní zóny. I Jirka Novák mi radil, ať riskuju a hraju lepší turnaje.

Do New Yorku jste se vrátil hned další rok, ale nedopadlo to moc dobře.

Dostal jsem volnou kartu do kvaldy mužů a prohrál jsem dvakrát 0:6 s Němcem Schüttlerem, který byl kolem 120. místa na světě a vracel se po zranění. Já byl po angíně, strašně nervózní, on mi nedal balon zadarmo.

O tři roky později jste už ale tříkolovou kvalifikaci zvládl a zahrál si svůj jediný grandslamový zápas v hlavní soutěži.

Jasně, s Němcem Petzschnerem (0:3). Pak jsem tam hrál kvalifikaci ještě dvakrát.

Co to pro vás znamená dnes s odstupem dvaceti let, když se podíváte na trofej z US Open? Je to nostalgická vzpomínka, nebo důkaz, že jste patřil k nejlepším na světě?

Já plány měl, ale končil jsem ve 27 letech po operaci kyčle, která mě nepustila dál. A řešil jsem, že musím nějak fungovat a žít. Když jsi kolem 300. místa na světě, tak prostě moc peněz nevyděláš. Sečetl jsem plusy a minusy a řekl jsem si, že to už nemá význam. Byl jsem s tím v míru, prostě to dopadlo takhle, i když se možná čekalo, že ze mě bude další Berdych.

Dnes působíte jako kouč a tenisový expert. Pomáhá vám zkušenost s grandslamovým triumfem v tom, jak pracovat s talenty?

Baví mě to pořád. V tenise se pohybuju, mám s kluky dobrý vztah. Není to tak, že se ze mě, s prominutím, poserou, ale bavím se hodně s Daliborem Svrčinou, s Jirkou Lehečkou, s Berďou (Tomášem Berdychem) si napíšeme a probereme dění.

A trenérské cíle pořád máte?

S Jirkou Veselým jsem už jako kouč objížděl topové turnaje, což byla dobrá zkušenost, ale teď mám rodinu, malou dceru, a to je moje priorita. Trénujeme s juniorem Davidem Smolíkem a jezdím s ním 14 turnajů za rok. Uvidíme do budoucna, ale tenis a všechno kolem něj mě pořád strašně baví.