Článek
Psalo se o dubajském zázraku. Jak si vy sám vysvětlujete, že jste tak zaválel?
Někdy se dějí věci, co nikdo nečeká. Dlouho jsem se trápil, bylo to špatné období. A když je člověk na dně, tak přijde tohle. Je to obrovská radost a velká úleva, že jsem se vrátil do první stovky (74.) a na největší turnaje. Navíc přede mnou teď nejsou žádné obhajoby. Vyšel jsem z velké temnoty, a k tomu mám neskutečnou výchozí pozici.
Je Dubaj větší úspěch než vaše dva dosud vyhrané turnaje ATP?
Ano. Cítím, že to tak vnímá i okolí. Když jsem viděl los po kvalifikaci, tak tam byl Čilič, pak případně Bautista a potenciálně Djokovič. To moc nevypadalo (směje se). Kdybych náhodou porazil Čiliče, říkal jsem si, že by to byl neskutečný úspěch. Když jsem byl psychicky uvolněný, tak jsem byl už víckrát schopen porazit hráče první desítky, hru jsem na to měl, ale nedokázal jsem to opakovat několikrát po sobě. A najednou člověk držel a držel a držel. Abych se posunul mezi špičku, tak nemůžu mít výkony takové, jako jsem míval.
Váš trenér a daviscupový kapitán Jaroslav Navrátil se bál, jak to s vámi bude dál, pokud byste měl hrát challengery a kvalifikace. Taky jste měl obavy?
Obavy jsme měli všichni, ale můj tým se snažil nedat mi to moc najevo. Jsem strašně vděčný panu Navrátilovi, kondičním trenérům a Petrovi Michněvovi, který se mnou cestuje po turnajích. Taky (manažerovi) panu Černoškovi, sponzorům i partnerům, že když to vypadalo všechno hodně bledě, tak mi nechali prostor a klid, abych se sám našel a dávali mi velkou podporu. Za to jsem vděčný, období to bylo extrémně náročné.
Jiří Veselý v semifinále turnaje v Dubaji.
Kdy to bylo nejhorší?
Hlavně teď po Austrálii (Veselý prohrál v 1. kole v Melbourne s držitelem divoké karty Kozlovem 0:3 na sety) jsem byl v takovém rozpoložení, že jsem si říkal, jestli to není moje poslední sezona. Trápil jsem se, hledal, nedařilo se dát věci dohromady... A pak najednou přišla Dubaj. Jsem rád, že to bylo jen 14 dnů po tom, co se mi odečetly body za vyhraný turnaj v Indii, tak to znova naběhlo.
Jaké jsou teď plány?
Nemůžu spát na vavřínech a je potřeba pokračovat. Zkušenosti z minulých let mám, ale teď jsem dostal novou šanci, já to beru jako druhou část kariéry. V té první jsem nezvládl očekávání okolí, tlak, s tím jsem se nedokázal poprat, takže rád bych napravil chyby, co jsem udělal. Věřím, že v tomhle věku to zvládnu líp a průlom mezi nejlepší se mi konečně povede.
Před dvěma lety jste po titulu z Puné zařídil výhry v daviscupové baráži v Bratislavě, taky jste byl rozpumpovaný... a udeřil covid.
Poslední dva roky se na mně podepsaly obrovsky. Když covid začal, na jednu stranu jsem cítil i úlevu, protože na šnůře jsem to tahal sedm let a člověk se nezastavil, i když chtěl, tak prostor zkrátka nebyl. Oni si všichni rádi odpočinuli, ale když se na to podíváte zpětně, tak mně to jen uškodilo. Byl jsem rozjetý a pak jsem zažil období jak na houpačce.
Navíc covid se na vás dost vyřádil.
Na tři měsíce mě loni vyřadil ze hry. Měsíc jsem byl v izolaci pořád pozitivní, pak jsem měl postcovidový syndrom: úzkostné stavy, dýchací problémy. Nemohl jsem pořádně trénovat, měl jsem tep 200, úplně šílený. Spadl jsem až trochu do depky, těžko jsem hledal formu. A když už to vypadalo, že by mohla přijít, tak jsem měl bouračku v autě a další měsíc pryč. Příšerný rok, na který bych nejradši zapomněl.
Ale díky tomu právě nemáte z minulého roku ani žádné velké body k obhajování.
Můžu zabrat a pokusit se mačkat to nahoru. Udělám všechno, abych se maximálně připravil a nezůstalo jen u jednoho výkřiku.
V Dubaji to vycházelo.
S těmi nejlepšími jsem hrál většinou ten nejlepší tenis. Tuhle pozici jsem měl vždycky rád, když na mě nebyl tlak. Teď jsem ty výkony dokázal udržet, všechny ty výsledky byly proti neskutečným hráčům. Člověk by si mohl říct, že už mu to stačí, ale pořád jsem se soustředil dál.
Po třísetové výhře nad Libanoncem Habibem v kvalifikaci by ale málokdo tušil, že zpacifikujete i Djokoviče.
Měl jsem vzpomínky na náš předchozí zápas v Monte Carlu a věděl jsem, co až tak úplně rád nemá. Taky tomu předcházel duel s Bautistou, který jsem odehrál takřka bezchybně. To naladění jsem si přenesl na Djokoviče a výkon byl strašně solidní. A obohacený třeba i o stopbaly. Já si to užíval a viděl jsem na něm, že není ve své kůži, že mu asi moc nesedím. Dvě hodiny jsem ale musel vydržet v obrovské intenzitě.
V Dubaji jste říkal, že první výhra nad Djokovičem (2016) pro vás přišla až moc brzy. Proč?
Nemyslím, že jen výhra s Djokovičem, ale třeba i vítězství v Aucklandu 2015. V 19 letech jsem byl pomalu nejmladší ve stovce. Ještě v roce 2012 jsem byl 220. a najednou jsem byl na 80. příčce a byla na mě upřena pozornost. Lidi říkali: Další Berďa (Tomáš Berdych) a nevím, co všechno. Nedokázal jsem se s tlakem poprat, přicházely porážky s hráči, se kterými bych prohrávat neměl. Tuhle fázi jsem nezvládl a táhlo se to dál. Pak mi na úvod nevyšel ani Davis Cup. To byla taková hořká pachuť. Jakmile přišla očekávání, tak jsem nikdy tu pozici nezvládl.
Čeští tenisté se chystají na Davis Cup.
Loni po finálovém turnaji Davis Cupu v Innsbrucku se na vás taky valila kritika.
A víte, že to byl jeden z Davis Cupů, kdy jsem to vnímal nejmíň? Tomáš Macháč zahrál neuvěřitelně, já prohrál tříseťák s Francouzem Mannarinem, který pak dokázal i v Austrálii, že je ve výborné formě, takže tam ta kritika byla asi nejmíň opodstatněná oproti zápasům, kterém jsem vyhrát měl.
Na baráž do Argentiny jste se ale omluvil.
Na konci roku jsme seděli s pány Navrátilem a Černoškem a bavili jsme se, jak kariéru restartovat. A jedním z bodů bylo, že nebudu hrát Davis Cup. Miloval jsem ho, přál jsem si ho hrát a vyhrávat, ale bral mi strašně moc energie, a ne vždycky člověk dokáže všechno. Jsem rád, že mě všichni podpořili, abych se soustředil na svou kariéru. Věřím, že se s tím kluci v Argentině poperou. Třeba je opravdu čas na střídání stráží a novou generaci. Kdybych byl v budoucnu přínosem, tak se určitě nebráním tomu se zase vrátit, ale čas a energii teď věnuju sobě. S klukama máme ale výborné vztahy a za to jsem rád. Udělali obrovský pokrok a strašně jim fandím.
