Článek
AUGSBURG (od našeho zpravodaje) – Na pozvání organizátorů dostali po půlstoletí pozvánku na mistrovství světa do Augsburgu, kde se olympijské soutěže konaly. Celkem se jich sešlo 75 z celého světa a mezi nimi i pětice Čechů: Gabriel Janoušek, Bohumila Kordová–Kapplová, Zbyněk Pulec, Růžena Truhlářová (dříve Novotná) a Vlastimil Ouředník.
„Vodní slalom se vrací domů,“ zní motto letošního šampionátu. A nejde o velkou nadsázku, na místním Eiskanale si odbyl olympijskou premiéru, natrvalo se ale do programu pod pěti kruhy začlenil až o dvacet let později v Barceloně.
Definitivní potvrzení zařazení slalomu do programu mnichovských her přišlo jen s dvouletým předstihem, když se zástupcům Mezinárodního olympijského výboru nezdálo, že se bude závodit zhruba 65 kilometrů od olympijské vesnice. Nakonec ale areál na řece Lech, který je nejstarší uměle vybudovanou dráhou na světě, schválili a závody skončily velkým úspěchem.
Podél koryta se tísnilo přes 30 000 diváků! Na mistrovství světa o víkendu jich na zkrácené trati bylo 8000 a už tak působily břehy zaplněným dojmem. „Tehdy to bylo ještě bouřlivější. My na to vůbec nebyli zvyklí, jezdili jsme hlavně v přírodě,“ líčí Bohumila Kordová–Kapplová.
Většinu tréninků absolvovali Češi v Praze na Čertovce, v Augsburgu strávili minimum času. To východní Němci dokázali v Cvikově i díky úspěšné špionáži svých inženýrů vybudovat přesnou kopii olympijské tratě a připravili se dokonale, z mnichovské olympiády si odvezli kompletní sbírku zlatých ze slalomu.
Návrat do Augsburgu po 50 letech. Zleva Gabriel Janoušek, Bohumila Kapplová-Kordová, Zbyněk Pulec, Růžena Truhlářová a Vlastimil Ouředník.
„Také jsme tam trénovali. Postavili břehy z klasických panelů, bylo to jak v tunelu a všichni jsme z toho betonu měli odřené ruce,“ vzpomíná Gabriel Janoušek, jenž jezdil na deblkanoi.
Z mnichovské olympijské vesnice, kterou opustili den před teroristickým útokem na izraelské sportovce, dojížděli do Augsburgu vlakem, vůbec měl vodní slalom tehdy přírodnější ráz.
Paštiky i kytary
„Spávali jsme ve stanech, kde jsme si vařili na vařiči. Mám fotky, jak jsme na mistrovství světa škrábali brambory. A brali nás na jedno jídlo denně, jako výbavu jsme dostali chleba, šišku salámu a deset konzerv s paštikou,“ vybavuje si kajakářka Růžena Truhlářová. „Mělo to něco do sebe. Sedli jsme do autobusu, kluci vytáhli kytary a hrálo se a zpívalo,“ vypráví.
Ostatně i dnes drží mnichovská parta pohromadě, dál se setkává. Jen své soupeře viděla po padesáti letech. „Některé jsme ani nepoznali, ale během večera jsem se osmělili,“ usmívá se Janoušek. Organizátoři jim navíc připravili milé překvapení. „Rozdali nám originály startovních čísel, s nimiž jsme závodili, tak si je vezeme domů,“ těšilo Kordovou-Kapplovou.
A i když všem pamětníkům her z Mnichova je okolo 80 let, na sport a vodu nezanevřeli. „Kolena už neslouží, do slalomové lodi si nekleknu. Ale s kamarády jsme koupili raft a když vypouští přehradu, uděláme si radost. A jezdím i na dračích lodích,“ říká Janoušek. „Já jsem zase sokolka, cvičím na každém sletu. Za dva roky mě tam uvidíte,“ hlásí Truhlářová.
