Hlavní obsah

Vila drogového barona i nádherná příroda. Nebezpečná Kolumbie? Předsudky, říká Fuksa

Michal OsobaSport.czPrávo
3. 4. 2021 10:10

Může to být pro Martina Fuksu životní sezona a kdekdo by v jeho kůži sáhl po osvědčené přípravě, která mu přinesla tolik úspěchů. Jenže nejlepší český kanoista se pustil do tréninkového dobrodružství, když na sedm týdnů vyrazil do Kolumbie a USA.

Foto: Red Bull

Martin Fuksa při focení v Hřensku.Foto: Red Bull

Článek

Většinou jste se chystal v Portugalsku, nebyl risk jet teď do neznáma?

Všichni říkali, že je risk tam před olympiádou jet. Ale v Americe jsem byl před deseti lety a věděl jsem, co mě čeká. A v Kolumbii jsme byli 14 dnů, a i kdyby to tam bylo hrozné, přežili bychom. Ale vyplatilo se, byly to pro mě nejlepší týdny na soustředění v životě.

Proč jste vůbec sáhl ke změně destinace?

Změna byla i v tom, že doteď jsem byl na soustředění nejvíc čtyři týdny, teď sedm. Do Portugalska jezdím každý rok už devět let, ne vždy je tam ideální počasí, často prší, fouká… Teď jsem chtěl opravdu do tepla, pak ten trénink vypadá hned jinak, což Kolumbie i Kalifornie splňovaly. A plusem pro Kolumbii byl i trénink v nadmořské výšce asi 1900 metrů.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený Martin Fuksa (@mfuksa)

Do USA se dá teď vyrazit jen po dvou týdnech mimo schengenský prostor. I proto jste dlouhé soustředění začali v Kolumbii?

Kdyby se dalo jet rovnou, asi bych taťku na Kolumbii nepřekecal. Ale teď jsme museli čtrnáct dnů strávit jinde, a nakonec jsme říkali, že bychom si to tam klidně prodloužili.

Jak jste vlastně objevil tréninkovou destinaci na jezeře Guatapé?

Úplnou náhodou. Byli jsme zrovna v Bulharsku na soustředění a jejich tréninkové středisko mě začalo sledovat na Instagramu. Podle fotek se mi líbilo, věděl jsem, že tam jezdí chilské kanoistky, Brazilci a občas i někdo z Evropy, tak jsem si říkal, že to nebude špatné.

Podle fotek vypadá tamní příroda nádherně, i když při tréninku jste asi nekochal…

Když byl nějaký lehčí nebo jsme se věnovali vytrvalosti, tak jsem se podíval. A měli jsme i dny volna a staral se o nás ten kluk, který spravuje jejich instagramový účet, všechno nám ukázal, vozil nás po městě, ukázal zajímavosti…

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený Martin Fuksa (@mfuksa)

Co vás nejvíc nadchlo?

Hlavně příroda, jedli jsme čerstvé ovoce, chodili na trhy, jedli kolumbijská jídla. Pak jsme vylezli na skálu El Peňon de Guatapé, z níž je krásný výhled na jezero, byli u vodopádů a podívat se na vilu Pabla Escobara, což byl zážitek, i když vím, že to byl špatný člověk.

Nejen vinou tohoto drogového barona má Kolumbie pověst nebezpečné země. Pocítil jste to na vlastní kůži?

Myslím, že to jsou dost předsudky. Jasně, naši se taky báli, ale já se chci vždycky radši přesvědčit sám. A v té vesničce, kde jsme bydleli, to byla úplná pohoda, ani na sekundu jsem se necítil ohrožený, byť nám vyprávěli, že hlavně v 90. letech to ve větších městech jako Bogota nebo Medellín rozhodně tak klidné nebylo…

Jak to řešíte s lodí, když letíte na jiný kontinent?

Většinou si je půjčujeme na místě. V klubech mívají stejný typ kanoe, na které jezdím doma, liší se jen design, ale nepoznáte rozdíl.

Po přesunu do kalifornské Chula Visty ožily téměř deset let staré vzpomínky?

Byl jsem tam na podzim roku 2011 s kanoisty Filipem Dvořákem, Jardou Radoněm a jejich trenérem, tak jsem věděl, do čeho jdu. Moc se to tam nezměnilo, bydleli jsme v centru s americkými sportovci, jen jídlo jsme si místo jídelny kvůli opatřením brali na pokoj.

I na vodě byl větší provoz?

To ne, byli jsme tam jen my, skupina Pepy Dostála a američtí veslaři. Nejhorší byly Fishing days, kdy dvakrát týdně přijeli dopoledne rybáři, otravovali nás a my je. (úsměv)

Jen návrat z USA jste měli trochu komplikovaný.

Ještě na letišti bylo všechno v pohodě, mě, bráchu i tátu u přepážky odbavili, ale Michal Kulich, který tam s námi trénoval, se odbavoval u jiné paní a té se nezdál jeho PCR test. Pak šla za námi, že je máme prý taky špatné, tak jsme museli na nové. Jenže tím jsme nestihli let, museli čekat na noční, pak dalších 14 hodin v Detroitu, přes Amsterdam… Ta paní moc hrotila pravidla, tak jsme byli na cestě o 24 hodin déle a pospávali po letištích.

Reklama

Sdílejte článek