Článek
V roli obhájců světového zlata vstoupí do světového šampionátu v australském Adelaide soubojem s outsidery skupiny Kotokou a Samanim z Toga v sobotu ve 2.30 SEČ, neboť ve střední Austrálii je nezvyklý posun až devět a půl hodiny, což s sebou nese složitější přepočty.
„Jako většina sportovců máme s matematikou problém,“ usmívá se Schweiner. „Já mám s time managementem problém i v českém pásmu, tady je to jen o málo jiné,“ vtipkuje při rozhovoru z Austrálie pro Sport.cz také Perušič.
Je to jediná drobná komplikace v závěru přípravy na šampionát?
Schweiner: S posunem jsme srovnaní, jen ještě bojujeme se zbytky nemocí a bolístek, ale do turnaje by to mělo být dobré.
Slyším, že Ondřeje ještě kašel zcela neopustil. Ovlivnil už závěrečný kemp na Tenerife?
Perušič: Onemocněl jsem hned po návratu. Pokašlávám, ale do turnaje bych měl být fit. Ten skoro týdenní výpadek určitě celou přípravu nevynuloval, předtím vůbec nebyla špatná.
Když jsem se díval na teploty v Adelaide, tak v posledních dnech tam nepanovalo počasí, které by úplně lákalo na pláž. Už máte tepleji?
Perušič: Je to trochu zvláštní. Dávno před turnajem jsme si zjišťovali, jaké bývá počasí a průměrné teploty v listopadu tu jsou kolem 20 až 23 stupňů. David sem přiletěl dřív a hned mi psal, že si mám vzít teplé věci, na začátku bylo devět stupňů. Postupně se oteplovalo, ale pořád je chladněji, což je pro nás asi lepší.
Jak je Adelaide na šampionát připraveno, kurty se vám zamlouvají?
Schweiner: Zatím to vypadá slibně. Ptali jsme se i organizátorů a říkali, že jde všechno podle plánu. Kurty číslo dva a tři jsou specifické, kolem jsou stromy, které komplikují orientaci. Centrální kurt má střechu, ale na stranách nejsou stěny, takže vítr bude hrát roli i pod střechou. A občas je to souboj s osvětlením, v některých pozicích ten úhel není příjemný.
Naštěstí zápasy ve skupině hrajete za světla.
Perušič: V deset a ve dvanáct hodin, tam to roli hrát nebude. Ale v nočních zápasech může být osvětlení velký faktor, i na těch dalších kurtech při útoku z kraje není ve světle dobře vidět a nemáte prostor na reakci.
Připomínají vám v Austrálii, že jste dorazili jako obhájci zlata?
Schweiner: Občas nám to někdo řekne, ale žádné benefity nám z toho neplynou. Přece jen uplynulo od té doby hodně času i dost turnajů. Řekl bych, že naše pozice je podobná jako před Mexikem. Můžeme se ucházet o vysoké příčky, ale nikdo s námi na medaili nepočítá, jsou tu jiní favorité. My jsme spíš v širší skupince, která může překvapit.
Světový šampionát přináší i zápasy s týmy, s nimiž se jinak nepotkáte, jako na úvod dvojice z Toga. Povedlo se týmovému datovému analytikovi Jaroslavu Bartošovi sehnat materiály k přípravě?
Perušič: Odvedl velmi dobrou práci. Už dlouho před turnajem jsme měli k dispozici některé zápasy našich soupeřů. Nikdy jsme s nimi nehráli, papírově jsou výrazně slabší než zbytek skupiny, ale na mistrovství světa by se hodně nevyplatilo někoho podcenit, protože v tomto formátu hraje roli i skóre a každý bod se počítá v boji o postup nebo nasazení v play off.
Poté vás čekají Američané Partain s Beneshem a Lotyši Plavins s Fokerotsem. Kdo se vám zdá nebezpečnější?
Schweiner: Spíš Lotyši, ale kvůli aktuální formě. Mladšímu Fokerotsovi je dvacet, zlepšuje se, vyhrál mistrovství světa do 21 let, je tahounem dvojice. Američané nezažívají výkonnostně nejlepší období, trochu se trápí, měnili trenéra, ale pořád jsou hodně dobří na bloku. S Lotyši v tomto složení jsme ještě nehráli, Američany známe, dokázali jsme je porazit, ale může to být až na dvojici z Toga hodně vyrovnaná skupina.
Vy jste při rozhodování o pokračování vašich kariér zvolili cestu, kdy budete trávit na kurtu o něco méně času než v minulosti. Dá se porovnat příprava se zlatým rokem 2023?
Perušič: Moc ne, protože jsem se předloni v červnu zranil a měl jsem šestitýdenní výpadek, což nám poskytlo čas na odpočinek, zařadili jsme pak přípravu ve vysoké výšce. Teď jsme nic podobného zařazovat nemuseli, poslední turnaj jsme s vědomím, že vrchol sezony přichází až v listopadu, odehráli v srpnu. Myslím, že připraveni jsme kvalitně, i když jsme trénovali o něco méně a v jiném režimu, tak se ukáže, jestli to bylo ku prospěchu.
Vy jste, Ondro, otcem půlročního syna, už jste zkoordinoval sportovní a rodinný život?
Perušič: Zatím jsem svoji roli zvládl tak, že jsem nechal rodinu v Praze a odletěl do Austrálie. (úsměv) Každý, kdo má děti, ví, že to není nejjednodušší z hlediska spánku a bdění, ale v létě a na podzim jsem měl dost času najít rytmus, v němž bych to skloubil. Rodina se mnou byla i na soustředění na Tenerife, myslím, že se to zaběhlo a už to bylo snazší než na začátku léta.
Davide, vy se snažíte okoukat rodinné fungování Ondřeje, abyste se inspiroval? Příští rok se bude hodit…
Perušič: Snad ne. (úsměv)
Schweiner: Řídím se tím, že každé dítě je trochu jiné a úplně se na to připravit nedá. Tak shromažďuju informace z okolí a snažím se být otevřený všemu.
Na světový šampionát jste se kvalifikovali jako jediný český pár, ale vaši týmoví kolegové, kterým chcete předávat zkušenosti, vám během roku dělali radost?
Perušič: Určitě, velkou. Oba páry se za rok hodně posunuly, jsem rád, že to ukázaly na mnoha turnajích kategorie Elite i Challenge. Ani jeden neměl ideální průběh. Kubu Šépku s Jirkou Sedlákem potrápilo zdraví, Tadeáše Trousil s Matyášem Džavoronokem neměli moc bodů, museli vyhrát medaile na turnajích kategorie Futures, těsně jim pak unikla účast na mistrovství Evropy. Oba týmy odvedly dost práce a nejen v Ostravě i na podzim ukázaly, že mají na to hrát do budoucna na nejvyšší úrovni, máme z toho s Davidem radost.
Beachvolejbalista Ondřej Perušič během semifinále Ostrava Beach Pro 2025.
Když si před sezonou posteskla Ester Ledecká, že alpskému snowboardingu může hrozit vyřazení z programu her a teoreticky by ho mohl nahradit volejbal na sněhu, vy jste se jí, Davide, na sociálních sítích Sport.cz zastal, že s tím nesouhlasí ani beachvolejbalisté. To by vás nelákalo se představit po letních i na zimních hrách?
Schweiner: Já nad tím přemýšlel, jen jsem nenašel sport, kde bych se kvalifikoval. (úsměv) Na volejbal na sněhu jsem se byl párkrát podívat, ale přijde mi, že volejbal patří na letní hry a každý by měl hrát ve svém počasí. Je to hezký exhibiční formát, ale zkoušely se i beach tři na tři nebo čtyři na čtyři a přijde mi to jako zbytečné tříštění pozornosti.
Perušič: Snowvolejbal není v situaci, kdy by měl vlastní základnu nebo rozvětvenou strukturu, na zimní olympiádu to není. Když se bude rozvíjet a třeba slavit úspěchy, tak možná, ale teď podle mě patří na hry beach a klasický volejbal.
Jak jste vlastně sledovali tažení českých šestkových volejbalistů za parádním čtvrtým místem na mistrovství světa na Filipínách? Jste se šestkovým volejbalem konkurenti, nebo spíš jedna rodina?
Perušič: Nějaké zápasy jsme viděli, spolu jsme sledovali semifinále s Bulharskem. Určitě jsme klukům drželi palce, je to skvělý úspěch, snad se na něj povede navázat i směrem k olympiádě v Los Angeles.
Schweiner: Nemůžu mluvit za všechny, ale myslím, že jsme a měli bychom být jedna rodina. Jeden sport si od druhého může něco vzít, v přípravě šestkoví hráči hrají beach a naopak, někdo ze šestek přejde… Ale v dnešním provedení jsou oba sporty už dost odlišné, není to tak, že dobrý šestkový hráč je automaticky dobrý v beachi.
