Článek
Titul jste s Libercem vyhrála už před pěti lety, ale kvůli covidu bez play off. Máte teď velkou motivaci triumfovat, v uvozovkách, plnohodnotně?
Určitě. Říkám to furt, že bych si hrozně přála bouchnout šáňo přímo na palubovce. Pocitu vítězství na hřišti se asi nic nevyrovná. Pamatuju si, že když jsme vyhrály v covidu, tak jsme si v naší VIPce řekly, že jsme mistři, pustily si písničku We are the Champions a tím to haslo. Hrozně bych chtěla ten pocit zažít. Povedlo se nám to dvakrát v poháru, ale přece jenom vyhrát ligu je mnohem víc. To je můj cíl. Byť mým největším snem je vyhrát ten pomyslný double, pohár i ligu. Letos se nám to nepovede, ale kdybychom vyhrály alespoň ligu, tyhle rány to zahojí. Ale bude to těžké.
V této sezoně jste však s Šelmami v základní části pokaždé prohrály.
Takže je načase to konečně zlomit. Šelmám to můžeme znepříjemnit určitě naší hrou v poli. Víme, že jsou zkušené, výborné hráčky, ale pokud bychom vyhrály v Rondu první zápas, myslím, že i ony můžou znervóznit. Hrajeme spolu už delší dobu beze změn a myslím, že jsme sehrané. Přišla jedině Síma Jelínková, která je naše hlavní úderná síla, takže určitě posila.
A ve finále jste s nimi padly i před dvěma lety. Máte to pořád v hlavě?
Pořád se mi ještě z té série vybaví druhý zápas doma, kde jsme v tie-breaku vedly 13:11 a ještě to skončilo jejich šťastným esem o pásku. O to smutnější to bylo. Ale teď to bude úplně něco jiného. Máme úplně jiný tým. Hlavně zápas v Rondu bude krásný. Plánují udělat i divácký rekord.
Do finále teď povedete Liberec poprvé jako kapitánka, bude to pro vás jiné?
Zodpovědnost je určitě větší. Když jste kapitán, jde to na vaše bedra. Ale nechci se tímhle asi zatěžovat. Jedeme tam vyhrát. Hrajeme týmově a plus minus jsme všechny stejně staré, nejsem od holek věkově ještě nějak odskočená. Ale určitě jako kapitánka nesete větší zodpovědnost.
Na začátku extraligy jste se ošklivě zranila a léčila zlomenou kost v noze. Nebála jste se tehdy, že máte po sezoně?
Určitě jsem se bála, ale věděla jsem, že do toho chci hrozně moc naskočit zpátky. Hlavně mi po prvním rentgenu řekli, že se mi to úplně pěkně nezahojilo, takže mě čekal další čas mimo. Pomohla mi ortéza, fyzioterapeuti. Asi nejdůležitější je tomu věřit. Věřila jsem a naštěstí se to povedlo.
Tři měsíce jste byla mimo hru. Takhle dlouhou dobu jste marodila poprvé v kariéře?
Ano. Ještě jsem jednou byla po operaci kolene, ale to je už dlouho. Tam mi bylo šestnáct let. Takové zranění ze hry bylo první. Hlavně to byla fakt hrozná smůla, hned ve třetím zápase v sezoně. Nejprve jsem se na to postavila, takže jsem si říkala, že to asi nic tak hrozného nebude, že by mohlo jít snad jenom o výron. Ale bohudík jsme hrály v Praze, kde žije brácha, takže jsme jeli do nemocnice a tam mi bohužel řekli, že jsem měla ošklivou zlomeninu na nártu. Bylo to opravdu nepříjemné. Všichni, kdo dělají vrcholový sport, tak vědí, že zranění je nejhorší období. Vrátila jsem se až na přelomu ledna a února.
Ale ani zraněná jste alespoň na tribuně nevynechala žádný zápas, že?
Snažila jsem se. Byla jsem hrozně ráda, protože holky se za mě postavily a chtěly, abych jezdila i ven. Nejen kvůli nějakým radám, ale když to řeknu vtipně, jsem i takový trochu šáša týmu, dodávám tam dobrou náladu. Takže trenér souhlasil, abych s nimi jezdila i ven. A doma jsem byla na každém zápase.
Zmínila jste pomoc bratra Ondřeje Koláře, který se z ošklivého zranění dostával před pěti lety. Vyměnili jste si teď při péči o sourozence role?
To ano, ale u mě to naštěstí nebylo tak hrozné jako u něj. Přeci jenom tržná zranění a zlomeniny v obličeji jsou mnohem horší než zlomenina na noze. Ale postaral se o mě opravdu velmi pěkně a můžu mu jenom děkovat. Pomohl mi. Má dům v Praze, takže jsem s rodiči po zápase jeli za ním. Hned obvolal všechny doktory, druhý den jsem šla na Slavii a pak mi domluvil ve Vojenské nemocnici rentgen. Starali se tam o mě, řekla bych, opravdu nadstandardně. Brácha mi zařídil všechno, co se týče doktorské péče.
Volejbalistka Lucie Kolářová s bratrem Ondřejem, brankářem fotbalistů pražské Slavie. Archivní snímek
Přijede fandit na finále?
Teď tady byl i na semifinále. Jezdí se svojí ženou Jančou a s malým Sebíkem. Ten je teď naše největší radost. Určitě přijedou. Nevím tedy, jestli i do Brna, to by asi s malým dítětem bylo obtížné, ale na domácí zápas určitě přijedou.
V rodině byste mohli letos slavit dva tituly, jeden bratrův s fotbalovou Slavií, druhý váš ve volejbale s Libercem. Je to pro vás téma?
Určitě je, měli bychom rodinný double. (usměje se) Samozřejmě je to motivace. My se spolu docela špičkujeme. Brácha je o šest let starší, máme spolu pěkný vztah. On si ze mě vždycky dělá srandu, že má titul skoro každý rok, což my ne. Já mám zase třeba z poháru. (směje se) Motivace to je a třeba se nám to poštěstí. Vím, že Slavia má k titulu nakročeno ještě mnohem víc než my. My jsme teď ve finále v roli outsidera, ale můžeme překvapit. A myslím si, že určitě můžeme překvapit!
Ale vy si ho zase můžete dobírat, že pravidelně na rozdíl od něj hrajete, ne?
(směje se) To je pravda. Tímhle směrem si ho můžu dobírat, ale myslím, že on už až takový ambice chytání nemá. To asi neprozrazuju nic, co by nikdo nevěděl. Je teď šťastný taťka a je spokojený s tím, jak to teď je. Myslím si, že ho hlavně zabrzdilo to zranění, který prostě z hlavy nevytěsní.
Teď tomu bylo pět let, kdy ho brutálním faulem zranil hráč Glasgow Rangers Kemar Roofe.
Prostě to je smůla, ale jak vidíte, sport je prostě nevyzpytatelný. Jedna vteřina a obrátí vám to naruby nejen sportovní život, ale vlastně i ten normální. Takže tak.
Řekla byste teď s odstupem pěti let, že ten faul byl v jeho kariéře zásadním zlomem? O dva roky později pak v lize ještě odchytal přes dvacet zápasů.
To ano, pak ještě chytal, ale bylo to stoprocentně zásadní. Pro jeho mentální stránku i celkově brankářskou. On pak prostě špatně viděl střely z dálky. A ono je to těžké, když pustíte dvě střely z dálky a celý stadion na vás hučí. Měl to v hlavě. Myslím si, že se i bál chodit do takových soubojů. Už to zkrátka nebyl on.
Máte v plánu spolu v létě zase odehrát turnaje v beach volejbalu?
Doufám, že jo, i když ono to bude obtížné, pokud budu v národním týmu. My si ale chodíme zahrát. On je fakt mega šikovný. S ním je radost hrát. Tam skáče i čape, což je zvláštní, protože má skoro ke dvěma metrům bez nějakých pěti cenťáků. Takže si určitě půjdeme nějaký turnájek zahrát. My si můžeme zahrát i v rodině, protože taťka s mamkou hráli. Strejda hrál vrcholově, bratránek umí hrát, takže my dáme dohromady mančaft. (směje se)
Pojďme ještě k vaší budoucnosti. Máte ambice zkusit zahraničí, byť se říká, že pro libero je uplatnit se v těch nejlepších ligách těžší?
Určitě mám. Ještě na příští rok mám smlouvu tady na Dukle, ale pak určitě bude otázkou, jestli zahraničí nebo ne. K tomu už bych asi potřebovala i nějakého agenta, zatím žádného nemám. Myslím si, že teď je to dostupnější, už jenom vzhledem k tomu, jak se daří české reprezentaci. Určitě to otevírá okénka do lepších lig. Podívejte se, kde všude hrají blokařky nebo smečařky. Myslím si, že teď je to určitě dostupnější, ale pořád je to omezené postem libera. Vždy jdou na odbyt účka nebo smečařky a na libero si týmy nechávají spíš odchovankyně. Určitě je to těžší, ale třeba moje kamarádka a parťačka v nároďáku Daniela Digrinová je v Belgii a daří se jí v jednom z nejlepších týmů. Je to určitě dostupnější, než bývávalo.
