Článek
Osmifinále pod Eiffelovou věží ukončilo vaši pouť olympijským turnajem, ale gestu fair play aplaudovala zaplněná aréna i sami vaši nizozemští soupeři.
V poměrně rané fázi toho zápasu Nizozemci podávali a míč se dotkl postranní čáry, což rozhodčí bohužel neviděl a přisoudil bod nám. My se rozhodli upozornit, že míč byl dobrý a bod připadl Nizozemcům.
S parťákem jste se na tom jednomyslně shodli?
Ten míč byl na Davidově straně, tak to hlásil myslím on, ale v tom jsme zajedno, že takové míče určitě hlásíme.
Nikdy vás nenapadlo, jak by se olympijské osmifinále vyvíjelo, kdybyste aut nepřiznali? Že byste třeba mohli postoupit?
Já myslím, že ne. Tím, že naše sety se hrají do jednadvaceti bodů, tak i když je míč jakkoliv důležitý, na vítězství nestačí. My jsme s Nizozemci prohráli po zásluze, protože jsme byli jednoznačně horším týmem, a tento míč by nic nezměnil.
Na olympiádě bylo vaše gesto hodně vidět, jak často k podobným opravám rozhodčích dochází při běžných turnajích?
My se to snažíme dělat automaticky. Není to vždycky tak, že bychom opravovali rozhodčího, ale pomůžeme mu udělat správné rozhodnutí třeba tím, že když David tečuje na bloku míč, který končí v autu, tak to automaticky rovnou hlásí, aby nebyly pochyby. Ale každý, kdo se snaží hrát fair play v dnešním vrcholovém sportu, musí počítat s tím, že ne vždy to najde u soupeřů odezvu.
Jsou týmy, u nichž už předem víte, že jdou za vítězstvím bez ohledu na fair play a nějaké podobné gesto od nich čekat nemůžete?
Určitě jsou. Já je většinou rozlišuju ještě na dvě podkategorie, kdy jsou hráči, kteří říkají, že to je práce rozhodčího, oni ji nebudou dělat za něj, a tak třeba po doteku míče na bloku odejdou, aniž by se vyjádřili. A pak jsou spíše výjimečné případy hráčů, kteří se aktivně radují, i když vědí, že míč má patřit soupeři, a snaží se rozhodčího přesvědčit, že bod patří jim. Tohle chování odsuzuju daleko víc, i když ani jedno nepovažuju za ideální.
Ondřej Perušič (vpravo) a David Schweiner na archivním snímku
Přijde mi, že i s rozšířením videa přiznávání ubylo a hráči rovnou spoléhají na to, že sporné momenty rozsoudí moderní technologie…
Je to tak. Na jednu stranu ta technologie pomůže rozhodčím a sejme tlak z hráčů, kteří by se měli přihlásit a rozhodčím pomoct. Na druhou stranu pro mě činí to nefér chování ještě méně pochopitelné. Když se radujete a slavíte bod, který vám nepatří, i když je vám jasné, že za chvíli uvidí celý stadion na videu, že jste míč tečoval a musíte o tom vědět, tak je otázka, jestli vám to za to stojí.
Řekl byste, že plážový volejbal je férovým sportem?
Hrozně rád bych řekl, že ano, ale myslím, že taková kultura fair play jako třeba v šermu ve volejbale není, i když bychom si moc přáli, aby byla. Ale vztáhl bych to obecně na společnost, jejímž je sport odrazem. Z mé zkušenosti nejsou ta gesta fair play ve volejbale příliš obvyklá, i když si s Davidem nemyslíme, že jsme udělali něco výjimečného.
Takže vás spíše překvapilo, že jste za svůj čin dostali i světovou cenu fair play?
Rozhodně jsme to já ani David nečekali. Na jednu stranu si toho moc vážíme, protože fair play oba řadíme hodně vysoko a těší nás každé ocenění. Na druhou stranu se neubráníme otázce, jestli fakt, že tenhle z naší strany banální čin stačí na vítězství světové ceny fair play, není spíše důvodem ke smutku než radosti.
Jak jste se rozdělili, kdo z vás kterou cenu převezme?
Poměrně jasně. Já i kvůli rodinným povinnostem chtěl zůstat v Praze a David si udělal výlet do Budapešti.
Jak se zatím rozkoukáváte v roli čerstvého tatínka?
Těžce, ukázalo se, že spánek je značně přeceňovaný. (úsměv) Ale je to obrovská radost, takové zážitky se nedají srovnat s ničím ze sportovního světa, tak si to moc užívám.
