Článek
Je podobné testování mezi skeletonisty běžné?
Určitě tunel běžný není, sama jsem v něm byla poprvé. Ale testovali jsme aerodynamiku, jak správně ležet, jak mít hlavu a různé věci na skeletonu.
Sezona se pro vás dlouho nevyvíjela dobře, byl pro vás výsledek z Altenbergu důležitým povzbuzením?
Určitě, konečně se skoro všechno povedlo a zvládla jsem dvě dobré jízdy. Sezona začala dobře při testech v Číně, tam to bylo fajn, ale ve Světovém poháru to nebylo takové, jak jsme si představovali. První čtyři závody byly špatné, ale zase dobře, že jsme si ty chyby vybrali teď a neuděláme je později.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Také vás v úvodu sezony přibrzdilo zranění po tréninkovém karambolu.
Hlavně první týden při závodech v Innsbrucku, které byly hned po tom. Ve druhém už jsem trénovala, i když ne tak, jak jsme chtěli, omezení tam bylo, ale pak už byla noha v pohodě.
Jednu olympijskou zkušenost už za sebou máte, v Pchjongčchangu jste byla šestá v německých barvách, byť už jste v týmu nebyla spokojená. Jak na to vzpomínáte?
Nevzpomínám na olympiádu v Koreji dobře, byly ty asi nejhorší tři týdny, co jsem jezdila za Německo, byla jsem ráda, když byl konec.
Ale samotný výsledek vás musel potěšit.
Já byla šťastná, že jsem se kvalifikovala, bylo to na poslední chvíli. A nakonec mi chybělo jen čtrnáct setin od medaile, což byla škoda.
Skeletonistka Anna Fernstädtová před sezonou.
Pak jste přešla do Česka, odkud pochází vaše maminka. V čem to pro vás byla největší změna?
V tom, že jsem začínala od nuly. Česko nemělo skeletonový tým, začínalo se od nuly, všechno se postupně zjišťovalo, ale nakonec se to povedlo. Já si řekla, že ten sport mám ráda, chci ho dělat a získala jsem zpět lásku ke sportu.
V čem jste udělala od příchodu do Česka největší posun?
Když začínáte z nuly, je to vždycky velký posun, ale pro mě je důležité, že mám teď za sebou dva stejné roky, co se týče týmu. Mám kolem sebe jistotu, i trénink vypadal dobře, konečně se mi povedlo zrychlit starty…
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jenže po Světových pohárech jezdíte jako jediná česká závodnice, v čem je to pro vás největší hendikep?
Oproti Německu, Británii nebo Rusku jsem sama a nic nemůžu otestovat, nemám s kým bojovat v tréninku. Tohle mi trochu chybí. Testovala jsem aspoň se Švédkou Leslie Strattonovou, ale ta teď jezdí Severoamerický pohár, tak doufám, že se na druhou půlku sezony připojí.
V Česku máte hodně fanoušků, jste tu populárnější než v Německu?
Určitě, tam skeleton nikoho nezajímá. Tady se vysílají přímé přenosy, což v Německu neexistuje, takže už mě tu i nějací lidé poznali.
Na co se vás ptají lidé nejčastěji, když jim řeknete, že jezdíte na skeletonu.
„Co to je?“(úsměv) Ale zase tolik lidí se mě neptá, jsme od září do března po závodech, kde se pohybujeme v bublině, nemáme ani šanci se s moc lidmi potkat.
Žijete v Šumperku, vaši rodnou řečí je němčina, s kanadským koučem Jeffem Paynem komunikujete anglicky. Nemotají se vám občas jazyky?
Je pravda, že i na závodech se bavím s Kubkou (fyzioterapeut Jakub Marek) a Olsenem (servisman Petr Kouřil) česky, s Jeffem anglicky, pak s rodinou německy. Když mluvím s každým zvlášť, je to v pohodě, ale když je to všechno najednou, tak to občas bývá složitější.
Máte sešit, kam si děláte zápisky o jednotlivých drahách. Co všechno si píšete?
Je to takový můj deníček, kde popisuju své jízdy, jakou chybu jsem dělala, co je třeba změnit, jaká byla teplota ledu a vzduchu, jaké jsem měla nože a nastavení skeletonu. Aspoň pak vím, co fungovalo a co ne.
Co jste si zapsala o dráze v Pekingu?
My tam otestovali, co se dalo a co by mohlo fungovat v jízdě. Jenže byl říjen a olympiáda bude v únoru, všechno může být jinak. My měli plus patnáct, může být minus patnáct, dráha bude rychlejší a náročnější… Ale je úplně jiná než všechny ostatní. Normálně si na nové dráze řeknu, že zkusím projet zatáčku jako na nějaké jiné, tady to v žádné nešlo. Pro mě je dobré, že je strašně dlouhá, má asi 1600 metrů, po startu se jede hned z kopce, což je pro mě také dobré, je technicky náročná. Hodně mě bavila a seděla mi.
S čím byste na ní byla v únoru spokojená?
Cíl je medaile, jinak bych netrénovala jako teď. Ale také jsem nechtěla být ve Winterbergu dvacátá a byla jsem… Každopádně doufám v to nejlepší.
