Článek
"Stejně jako v jiných oborech i sporty opírající se o složité technické vybavení se dynamicky vyvíjí. Reprezentantovi v běhu na lyžích již dávno nestačí jedny lyže a pár vosků, aby byl schopný konkurovat světové špičce. Podobně skokan na lyžích na nejvyšší úrovni již dávno nevystačí s jednou kombinézou a jedním párem „skoček". Severská kombinace navíc musí skloubit materiálové potřeby obou uvedených disciplín. Výběr, příprava a mazání lyží je dnes velkou alchymií, která zase klade mimořádné požadavky na kvalitní a dostatečné servisní zajištění.
To vše stojí mnoho peněz, kterých se českému sportu dlouhodobě nedostává, zejména v porovnání s jinými lyžařsky vyspělými zeměmi. Sport jako takový totiž nelze posuzovat jen podle několika hvězd kolektivních sportů přestupujících z klubu do klubu za milióny eur. Pravdou je, že čeští reprezentanti v individuálních sportech jsou dnes vlastně nejlepšími amatéry na světě.
Celý roční rozpočet Svazu lyžařů České republiky zahrnující sedm olympijských disciplín činí v přepočtu necelé tři milióny eur. To není ani na úrovni potřeb jednoho prvoligového fotbalového klubu. Jestliže norské klasické lyžování pracuje ročně s rozpočtem více než třicet miliónů eur, pak se nemůžeme divit, že Northug, Björgenová, Bardal a spol. si vezou domů z Itálie devatenáct medailí, z toho osm zlatých!
Systém podpory sportu v České republice včetně výše jeho financování byl nastaven již na počátku 90. let minulého století. Podpora není pravidelně valorizována a postupně se znehodnocováním naší měny stagnuje. Proti tomu jdou již zmíněné zvyšující se personální a materiálové, ale i zdravotní, dopravní a další požadavky, se kterými již vlastně nejsme schopni na světové úrovni držet krok. Proto postupně přestává být většina našich i tradičních sportovních odvětví na mezinárodní úrovni konkurenceschopná. Starost o českou státní sportovní reprezentaci a její výkonnost je nejen úkolem sportovních svazů, ale rovněž státu, který by měl vytvářet dostatečné podmínky.
To, že peněz není nikde nazbyt, sport nevyjímaje, má zřejmě částečně příčinu v ne zcela uspokojivém stavu české ekonomiky. Hospodářská komora ČR uvádí, že stát neumí vybrat na daních asi 200 miliard Kč. Ekonomové také připomínají, že v ČR je jen cca 50 % firem s českým kapitálem.
U těch zahraničních je pak přirozeně nižší ochota ke sponzorování našeho sportu. A jestliže se dále zhruba 200 až 300 miliard Kč ročně vyvede na dividendách mimo ČR, potom jen 5 % z těchto zdrojů pro sport by činilo 20 – 25 miliard Kč. A to už by muselo být hodně znát. Nelze se tedy divit, že řešíme problémy se zdroji a že jen tiše závidíme, jak dobře jsou na tom reprezentace jiných zemí.
České závodní lyžování se, bohužel, také již dávno nemůže opřít o domácí výrobce špičkového sportovního materiálu jako Rakušané, Francouzi, Němci a řada dalších. Přitom třeba vývoj jiných než dřevěných lyží započal na konci šedesátých let právě u nás.
Všechno souvisí se vším. Sportovní reprezentace je v současnosti jednou z nejúčelnějších forem prezentace České republiky v zahraničí. To potvrzuje stále větší společenská prestiž velkých akcí typu olympijských her a mistrovství světa. Každopádně entuziazmus zainteresovaných českých sportovních funkcionářů a trenérů, nejen těch lyžařských, již nemůže nahradit dlouhodobě se snižující reálné prostředky vkládané do podpory sportu."
