Článek
Byl to v prostorách Jatek 78 působivý večer, kdy oceněné zakomponovali do vystoupení Cirku La Putyka s názvem St.Art. A tak se Ondřej Jílek objevil v roli kouče oštěpaře a herce Matyáše Nováka, jemuž podával náčiní. Poté mu syn Metoděj dal na hlavu vítězný věnec pro oceněné.
„Pro mě bylo skvělé, že jsem taky mohl něco předat tátovi, který stojí za těmi úspěchy,“ těšilo devatenáctiletého rychlobruslaře.
„Fakt úžasné. Mně se moc líbilo celé představení. A ještě převzít cenu od Metoděje? To bylo geniální i emotivní,“ rozplýval se Ondřej Jílek, jemuž přinesl večer ještě jedno milé setkání po letech.
Atletický kouč Pavel Tunka (vpravo) a jeho někdejší svěřenec Ondřej Jílek, otec olympijského vítěze.
Do trenérské Síně slávy byl uveden atletický kouč Pavel Tunka, jenž nyní připravuje běžkyni Kristiinu Mäki. Ale jako žáka a dorostence trénoval v Zábřehu na Moravě právě Ondřeje Jílka, a tak si oba měli v La Putyce co vyprávět.
Sám se vedle atletiky věnoval aktivně volejbalu, k bruslení na kolečkách i na ledě se dostal až díky svému synovi. A nyní byl oceněn samotnými kouči. Kdy jako „trenér objevitel“ zjistil výjimečné geny u Metoděje?
„Spíš než o genech to bylo o přístupu, který jsme s manželkou zavedli k Metodějovi i jeho mladšímu bráchovi. Aby se se sportem bavili, rozvíjeli se všestranně a rozumně prošli pubertou,“ vyjmenovává otec olympijského vítěze.
„A rychle jsme pochopili, že co mu jede pod nohama, to mu jde,“ říká na adresu Metoděje, jenž nejdříve sbíral úspěchy na kolečkových bruslích. A Ondřej Jílek si rychle hledal materiály a informace, jak syna v kariéře podpořit.
„V atletice nebo volejbale bych uměl pomoct hned. Tady jsem si nejdřív říkal, co je to za sport, ale pak mě nadchl. I jako divák jsem byl ze závodů unešený a snažil jsem se na jeho růstu podílet,“ líčí.
„Objížděli jsme zahraniční kempy, dost jsem si nakoukal, snažil se trénink propojit s dalšími sporty a snad to fungovalo,“ věří Ondřej Jílek a synovy výsledky jsou toho důkazem. Zároveň neměl nezdravé ego, aby si myslel, že všemu rozumí nejlépe. V pravý čas předal syna profesionálnímu kouči, Novozélanďanu Kalonu Dobbinovi.
„Věděl jsem, že náš trénink má své limity. Musel bych mu věnovat ještě mnohem víc času a nevím, jestli bych to zvládl. Ani by nebylo asi dobré, abychom jako táta a syn byli pořád jen spolu na cestách,“ ví. „S Kalonem jsme se potkali, zjistili, že máme stejnou filosofii, a i Metoděj cítil, že se s ním může posunout ještě dál,“ popisuje Ondřej Jílek hladký přesun.
„Nebylo to ráz na ráz, spíš postupně,“ doplňuje ho syn Metoděj. „Kalon se sportu věnuje celý život, má víc zkušeností z terénu, které nejde nahradit učením. Ale táta mě perfektně připravil,“ oceňuje.
I dnes jejich rodinné debaty často sklouznou k bruslení. „Trénink probíráme, bavíme se o něm. Ale hlavní, na koho se obracím se žádostí o radu, je Kalon,“ dodává Metoděj Jílek, jenž má se svou skupinou tréninkovou základnu v německém Geisingenu.
