V Řecku zažil uprchlíky, v Itálii bláznivou story s policisty. Teď Kladrubský dotáhl Dynamo do ligy

„Fantazie. Prožívám vůbec hezké období, každým dnem očekávám narození syna," září 33letý kapitán Dynama, který má tituly se Spartou a bratislavským Slovanem.

Tehdejší sestup mě bolel, strašně moc jsem chtěl Dynamo, které mě vychovalo, dostat zase zpátky do ligy. Zahrát si ještě zápasy proti Plzni, Slavii, Spartě. Dokázali jsme velkou věc.

Na úroveň mých titulů. Kvůli tomuhle jsem se do Budějovic vracel ze zahraničí, kde jsem prožil také smutné období. Půlrok v Řecku byl skličující.

Když jsem podepisoval smlouvu, bylo všechno růžové. Ostrov, moře, pláže, sluníčko. Nejdřív jsem si chtěl všechno prověřit, než s sebou vezmu manželku s dcerkou. Jenže pár dnů po mém příjezdu zasáhla Lesbos uprchlická vlna.

Každý den. Měl jsem byt s výhledem na moře. Když jsem ráno vyhlédl z okna, spatřil jsem lodě a čluny plné uprchlíků. Nejhorší pro mě bylo vidět mezi nimi malé děti. Rodinám s dětmi jsem nosil vodu, jídlo. Řecká vláda lidi převážela trajekty do Atén. Jedno období se převoz na čtrnáct dnů zastavil. Hlavní město Mytilini mělo normálně dvacet tisíc obyvatel, najednou muselo pojmout třikrát tolik. Strašný.

Popravdě, snažil jsem se jim vyhýbat. Bál jsem se, že pohled na ty děti mě zlomí. Říkal jsem si, že tohle snad není možný. Navíc jsem byl v Řecku sám, nikam jsem nechodil. Takový vězeňský život. Maximálně jsem zašel na večeři vedle do hotelu. Řecko zasáhla také finanční krize. Takže jsem na Lesbos dorazil opravdu akorát.

Peníze se nesměly posílat ze země, denně šlo z bankomatu vybrat jen šedesát euro. Šlo především o to, dostat hotovost do Česka. Každý den jsem vybíral, domů jsem peníze posílal po kamarádech, kteří jednou za čas přiletěli.

Co jsem zažil pod tehdejším trenérem, byl očistec. Tréninky trvaly i tři a půl hodiny, v největším vedru! Většinou se běhalo, s míčem jen občas. Kladl jsem si otázku, jestli mi vůbec stojí za to být od rodiny, přicházet o nejlepší roky dcery. Vrchol ale měl teprve přijít.

Trénoval jsem naplno, byli se mnou spokojení. Jenže hrála pořád stejná sestava, přestože se prohrávalo. Před odletem na zápas Řeckého poháru jsem trenérovi oznámil, že končím. Poslal mě za sportovním ředitelem. Vyložil jsem mu, že na tohle už psychicky nemám. Ať mi dají peníze, na které mám nárok a odletím domů. Z toho, co mi odpověděl, jsem byl v šoku.

Povídá mi: chceš hrát, viď. Hele, budeš mi dávat tisíc euro měsíčně a já zařídím, že budeš v sestavě. To mi tady dává devět hráčů. Nemohl jsem chvíli popadnout dech. Okamžitě končím, oznámil jsem mu. Nějaké finance jsem musel oželet. Nakonec mi můj řecký kamarád vyjednal, že mi většinu dali.

Jsem rád, že jsem to zažil. Směrem k rodině jsem si uvědomil spoustu věcí. Musel jsem se o sebe starat sám. Naučil jsem se prát, žehlit, vařit. Doma jsem měl servis od ženy.

Stoprocentně. Šlo o třetí ligu, měli jsme ale perfektní servis. Město, které leží padesát kilometrů od Milána, fotbalem žilo. Navíc jsem měl možnost bydlet u Juraje Kucky, který hrál za AC Milán. Jsme velcí kamarádi od společného působení ve Spartě. Lidsky si sedly i naše manželky, rodina za mnou tedy mohla kdykoli přijet. Oproti Řecku příjemný extrém. Pochopitelně jsem se chtěl z půlky podílet na nájmu, ale Kuca se jen zasmál.

Chceš se mnou jít na půl? Jak myslíš, ale nájem mám pět tisíc euro, oznámil mi. No, tak ho vynecháme, viď. Klobouk dolů před ním. Do Pavie jsem jezdil vlakem, přečetl přitom několik knih, bylo to fajn. Jednou byl trénink ráno dřív, Kuca mi nabídl, ať si půjčím jeho auto. Abych nemusel vstávat brzy na vlak. Jenže měl Lamborghini. Do Pavie jsem přijel raději o dvě hodiny dřív, navíc jsem zaparkoval bokem. Ale stejně mě odhalili. Snažil jsem se jim vysvětlit, že auto není moje, ale italsky jsem tak dobře nevládnul. Bylo zajímavé, že mě od té chvíle vnímali jinak. Ale největší sranda byla, když jsem se vracel večer do Milána.

Projel jsem mýtnou bránou, za ní v autě policajti. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak za mnou valí. Předjeli mě, zapnuli maják, vzápětí dorazilo druhé auto. Naštěstí jsem našel papíry v kaslíku. Říkal jsem jim, že auto je fotbalisty AC Kucky. Kučka, známe, smáli se. Pak mi řekli: sedni si do auta a pořádně šlápni na plyn. Všichni čtyři vyndali mobily, přiložili je k vejfukům a natáčeli si jejich zvuk! Pak mi vrátili doklady a zasalutovali.

Klub vlastnila čínská společnost, nabídli mi dvouleté prodloužení smlouvy. Ovšem vázané na postup do Serie B. Šanci jsme ztratili dvě kola před koncem. Číňani odešli, teď Pavia hraje čtvrtou ligu. Mrzí mě, že to tam skončilo.

Nebyl jsem rád, když přicházel. Do háje, další střední záložník, pomyslel jsem si. První dny jsme se jen zdravili. Ale na hřišti nám to spolu šlo, potom přišlo zápisné. Kuca si poručil decku ferneta. Vytřeštili jsme oči. Deckou mezi nás zapadl. Po nějaké době jsme si obě rodiny pronajaly v Praze dům, dodnes jezdíme na dovolené. Nedávno mi psal, že by si se mnou ještě chtěl zahrát v jednom dresu. Já bych si s Kucou chtěl taky ještě zahrát, ale...

Od zimy je v Parmě, má smlouvu na dva a půl roku. Těžko tam půjdu za ním. Jedině on do Budějovic. Je otázka, jestli ještě budu hrát.

Dal jsem slib manželce, která je oční lékařkou. Brzy se nám narodí syn. Nabídl jsem jí, že když ona mi obětovala několik let, vzdávala se kariéry, poskytnu jí čas, aby jí rozjedla. Vystřídal bych jí na mateřské. Mě už toho moc nečeká, ona má naopak všechno před sebou. Nabídli ji ordinaci, potřebuje ještě dva roky na získání atestace.

Nejspíš ano. Vím, že mi bude strašně chybět kabina, ale jsem ochotný všechno obětovat rodině. Zatím si ale život bez fotbalu nedokážu představit.