Článek
Podle zkušených a úspěšných koučů Brücknera a Uhrina je problém českého fotbalu a uplatnění hráčů v nejlepších evropských klubech v tréninkovém procesu, který zaostává za nejlepšími soutěžemi. Máte stejný pocit?
Nemůžu říct, že by se v Česku trénovalo míň než v Německu. Tréninky a nácviky jsou podobné, jinak to ani nejde. Ten rozdíl vidím v zápasovém vytížení, v kvalitě utkání. V bundeslize má každý zápas, který hrajeme, parametry Evropské ligy, některé i Ligy mistrů. Každý je strašně náročný. V české nejvyšší soutěži, pokud to vezmete z pohledu nejlepších týmů, odehrajete za sezónu tři čtyři těžké zápasy.
Které to jsou?
Když jsem hrál za Spartu, tak to byly zápasy třeba s Plzní nebo Slavií. Takové zápasy jsou pro každého přínosem, kvalitativně dokážou posunout. Jenže problém je, že většina dalších soupeřů v české lize vás k maximálnímu výkonu prostě nedonutí. V Německu těžké duely hrajeme týden co týden, v bundeslize se naplno maká i proti Darmstadtu.
Sám jste krátce po příchodu do Hoffenheimu říkal, že po prvních přípravách jste byl zničený. Nějaký rozdíl tam tedy být musí...
Jiná je intenzita tréninku. V Hoffenheimu začneme a jedeme bez zastávky naplno celý trénink. V Česku má trénink třeba stejnou kvalitu co do prvků, které děláte, ale jsou tam mezi jednotlivými částmi odmlky, několikaminutové prostoje. To v Německu neexistuje.
Ani to, že něco v tréninku lehce vypustíte, ulevíte si?
To už vůbec ne! Kdybych to udělal, sežerou mě. Něco takového se v Německu nepromíjí. A to mluvím jen o tréninku. Vypustím souboj a mám to na talíři, nejen od trenéra, ale i od spoluhráčů. Hned řvou, pořád jste pod tlakem. Kdo něco vypustí, nehraje.
Obecně panuje názor, že čeští fotbalisté jsou až na výjimky pohodlnější, spokojí se s málem.
Těžko mluvit za ostatní, ale já takový nikdy nebyl. Pořád jsem se chtěl a chci zlepšovat. A vím, že takoví jsou i další kluci z našeho ročníku 1992, myslím Láďu Krejčího, Jakuba Brabce, Jirku Skaláka, Martina Frýdka i další. Záleží na vůli hráče, jestli chce něco dokázat.
K nim přidáme Vladimíra Daridu a z mladších třeba Patrika Schicka nebo Jakuba Jankta. Má někdo z nich šanci dostat se do věhlasného klubu?
Když už se člověk dostane do menšího klubu v elitní soutěži, jako je německá, italská nebo anglická liga, a klubu se navíc daří, pak už je to o štěstí, jestli si vás někdo všimne. Na každém našem zápase jsou pozorovatelé Bayernu, Dortmundu, ale i z velkých zahraničních klubů. Sleduje nás spousta očí. Pak jde o to, aby vám vyšly čtyři nebo pět zápasů, které skauti sledují. Když je zaujmete, máte šanci. A tohle přání i cíl všichni určitě máme.
