Článek
Prožíval jste na lavičce v posledním utkání s Teplicemi velké nervy?
Každý zápas, hlavně tenhle finálový, stál obrovské množství především psychických sil a nervů. Nabádali jsme hráče, aby byli trpěliví, nepropadali euforii, ale ani panice. Měli jsme připraveny varianty pro případ, kdyby nám to nešlo. Už po půlce šel na trávník Igor Žofčák, zkvalitnil naši hru a po jeho centru padla i vítězná branka. Zápasy soupeřů jsme nesledovali.
Kdy vám bylo v tomhle ročníku nejhůř?
Když oznámil konec kariéry Patrik Berger, protože jsme měli hru postavenou na tom, že je schopen rozhodovat zápasy. Jeho zkušenost nám v remízových zápasech pomohla. Jeho rozhodnutí jsem akceptoval, ale nebyl už čas sehnat typologicky podobného kvalitního hráče. Museli jsme pozměnit i herní systém. Ouvej mi bylo i ve chvílích, když se zranil některý z hráčů. Máme mladé mužstvo, když vypadl někdo ze zkušených borců, bylo to znát.
Čtrnáct remíz v ligovém ročníku, to je hodně. Která vás nejvíc mrzela?
Do všech zápasů jsme šli s cílem je vyhrát, z toho pohledu každá ztráta bodů mrzela. Někdy jsme si za to mohli sami, jindy byl soupeř opravdu velmi dobrý. Nenajdu ale žádný zápas, který bychom odflákli. V každém utkání byla vidět snaha po vítězství, i když to někdy bylo hodně upracované a nevyšlo to.
Jaký podle vás hrála Sparta fotbal?
Hodně silový, někdy to oku diváka neladilo. Ale museli jsme vycházet z kádru, který máme.
Upřímně řečeno, některé posily, hlavně útoku, nevyšly...
Prudnikov přišel na poslední chvíli, měl to složité, neadaptoval se. S Martinem Jiroušem pracujeme dál, nedokázal zatím využít nabídnuté šance. Miloš Lačný je velmi mladý, i on měl krátký čas na adaptaci. Jeho čas přijde. Nakonec jsme k titulu došli s nejmladším útokem v lize. Bonymu Wilfriedovi je jednadvacet let a Vaškovi Kadlecovi bude tento čtvrtek teprve osmnáct. Ani Tomáš Rosický toho neměl v tomto věku tolik odehráno. Důležité je, že se rozstříleli. Ještě nejsou vyzrálí, to přijde časem. Mají v sobě velký potenciál. S mladými se musí pracovat citlivě, bez ohledu na obrovský tlak, který ve Spartě je, ale to je naše cesta.
Je podle vás česká liga kvalitní?
I přes velkou kritiku médií ano. Musíme si také uvědomit, že jsme transferovou zemí, kde kluby vychovávají hráče a žijí z jejich prodeje.
Už přemýšlíte o tom, co se bude dít před novou sezónou?
Zatím ne. Především si chceme užít titul a po náročné sezóně, i když jaro bylo krátké, si odpočinout. Sezónu si pořádně rozebereme a od toho se bude odvíjet další postup. Někdo přesvědčil, že do mužstva patří, jiní ne... Pevně daný je pouze termín zahájení přípravy na novou sezónu. Sejdeme se už 7. června, protože liga i evropské poháry začínají hodně brzy.
Hovořil jste o tom, že mladé mužstvo vyzrává. Jeho základ odehrál už loni v létě kvalifikaci Ligy mistrů. Měl by být o rok zkušenější. Věříte, že se to projeví?
Na to mohu v tuhle chvíli těžko odpovědět, ale věřím, že ano.
Se Spartou jste získal sedm titulů jako hráč a tři v roli trenéra, protože jste ji vedl i na podzim 1997, než jste odešel k reprezentaci. Kam byste ten letošní zařadil?
To se dost dobře nedá. Každý byl jiný. K tomu nejčerstvějšímu nebyla lehká cesta.
Jako generální manažer nemáte na starosti jen prvoligové mužstvo...
Sleduji i zápasy béčka a dorostu. Snažím hledat perspektivní hráče pro první tým. U něho máme velmi kvalitní trojici trenérů - Martina Haška, Jana Kmocha a samozřejmě Honzu Stejskala. Odvádějí obrovský kus práce. Bez nich bych to sám nemohl celé obsáhnout.
Musel jste někdy vletět do kabiny a zařvat?
Možná jednou nebo dvakrát, protože dost impulzivní je Martin Hašek. Ale dvakrát hráčům pořádně vyčinil šéf klubu Daniel Křetínský. Má na to právo, platí nás.
V sezóně 1996-1997 se pod vaším vedením Sparta k titulu odrazila z konce tabulky. Nakonec jste i v součtu ligových zápasů s podzimem 1997 vytvořili rekord 32 utkání bez porážky. Ten jste v sobotu o jedno utkání překonali. Vzpomněl jste si na to?
Až teď, když mi to připomínáte, tak si to uvědomuji. Náš cíl nebyl lámat rekordy, ale získat titul. K úspěchu jsme došli trpělivostí, třeba i přes remízy, bez siláckých řečí a vždy s pokorou k soupeři. Nakonec jsme toho cíle s hráči, dobrým realizačním týmem a podporou vedení klubu, dosáhli.
Dají se ty dva trenérské tituly, první a letošní, nebo týmy srovnat?
Kdepak, především mužstva jsou jiná. Každá doba má svoje fotbalisty. Letos jsme vyhráli titul s mnohem mladšími hráči než tehdy, jejich čas by měl teprve přijít. Pro současný tým pak bude velkou výzvou v nové sezóně další pokračování v úspěšné cestě.
S reprezentací jste dosáhl také rekordu. Mužstvo pod vámi vyhrálo všech deset utkání kvalifikace na EURO 2000. Nelákala by vás znovu tahle práce?
Jsem ve Spartě, nepřemýšlím o tom. Chci pokračovat v práci, kterou tu dělám, včetně prvního mužstva. I když samozřejmě ve fotbale nelze nic vyloučit a nezáleží to jen na mně.
Doma jste ještě méně, než když jste jen hrál, funkcionařil nebo trénoval. Co na to rodina?
Mám v ní obrovskou oporu. Manželka Jitka mi vytváří skvělé zázemí. Moc si toho vážím a děkuji jí za to, protože bez tak velké pomoci bych tu práci dělat nemohl a žádná jiná žena by tohle nevydržela. Velkou podporu mám i od svých dnes už velkých dcer Kateřiny a Nikoly.
