Rubriky:

ME 2008

Ujfaluši: Ujíždím na čepicích a růžové barvě

5. září 2006 11:41

Na zarostlou tvář Tomáše Ujfalušiho si zvykají v posledních týdnech fotbaloví fanoušci. O své 'vousaté' sázce s Markem Jankulovským, dceři, postoji k módě a samozřejmě fotbalu český obránce vyprávěl v rozsáhlém rozhovoru pro Právo.

 

PRÁVO/Michaela Říhová

Tomáši, reprezentace je na začátku nového kvalifikačního cyklu, ale jaké jste prožil léto? Šampionát v Německu jste po červené kartě s Ghanou nedohrál, Fiorentinu postihl trest za korupční skandál. Poznamenaly tyto události vaši dovolenou?
Prvních pár dnů jsem byl v Olomouci s rodinou. Nijak extra mě za vyloučení nekritizovali, i když by se to možná hodilo. Podrželi mě. Později jsme s Markem Jankulovským a rodinami vyrazili na Sardinii. První verdikt o přeřazení do druhé ligy mě zastihl ještě tam. Byl hodně tvrdý, celý tým z toho byl špatný. V předchozí sezóně jsme uhráli 74 bodů, což by ještě před pár lety možná bylo na vítězství v lize. Celé město se těšilo na boj o Ligu mistrů...

Trest byl zmírněn a Serii A začnete s deficitem 19 bodů. Věřil jste v úspěch odvolání?
Bavili jsme se s klukama a věřili. Konečný odpočet devatenácti bodů je však hodně tvrdý. Bude to těžký rok a jsem smířený s bojem o záchranu.

Doopravdy byste v druhé lize zůstal? Nešlo o pouhé gesto?
Myslel jsem to vážně. I kdyby se původní verdikt nezměnil, zůstala by většina hráčů v klubu a pokusili bychom se vykopat první ligu zpět. Klub je trošku jako velká rodina. Ze všech bylo cítit odhodlání zůstat. Jsem tam dva roky a nechtěl jsem utéct, i když je to hodně velký problém. Ale naše mužstvo se posílilo a podle mého názoru je lepší než v minulé sezóně.

Nehrála roli i rodina, která si v Itálii zvykla a vybudovala si zázemí?
Ne. Kdybych se rozhodl, že odejdu, tak rodina nebude nic namítat a šla by hned se mnou.

Neděsil jste se případného nového začátku?
Nemám s tím absolutně problém. Pokud bych se rozhodl, nebo se v budoucnu rozhodnu, odejdu druhý den a nemusím přemýšlet nad tím, že jsem znovu na startovní čáře.

Ani dcera Kateřina by v tomhle ohledu neznamenala žádné omezení?
Zatím je malinká a nevnímá to. Asi bych vše rozhodoval trošku jinak, kdyby měla čtyři roky, kamarádky a chodila do školky. Ale zatím není důvod nad tímhle přemýšlet.

Změnil se vám narozením dcery hodně život?
Určitě. Předtím můj život vyplňoval fotbal a manželka, s kterou jsme si mohli občas někam vyrazit. Narození potomka je velká změna. Člověk začne úplně nový život. Priority se mění.

V čem vás dcera nejvíce změnila?
Člověk bez dítěte přemýšlí o fotbale více, zvláště když sehraje špatný zápas, nebo je delší období, kdy se nedaří. Teď jsem starší, a navíc se pořád těším na Kačenku. Roste jako z vody, hodně vnímám její změny, těším se na každý den s ní.

Takže už tolik neřešíte fotbalové nezdary?
Řeším, ale jen sám v sobě a neohlížím se tři čtyři dny zpátky. Jde vlastně jen o bezprostřední pocity po zápase. Často hrajeme neděle-středa-neděle, takže si můžu spravit chuť.

Náladu si určitě můžete vylepšit i společným časem s dcerou?
Když byla hodně malinká, tak většinou jen spala, ale teď je jí čtrnáct měsíců a přichází do období, kdy začíná chodit, mluvit, začíná opakovat, všímá si věcí. Člověk se pobaví.

V Itálii jezdíte v porsche. Zklidnil jste se narozením dcery hodně?
Je pravda, že jízda v tomhle autě je jedinečným zážitkem, ale nejsem žádný divočák. Navíc porsche mám na tréninky, s rodinou máme větší a bezpečné auto.

Říkáte, že už dcera začíná mluvit. Jaké bylo její první slovo?
Kupodivu balón. Musím říct, že se stalo jejím nejoblíbenějším. Pravidelně jde o první slovo po probuzení. Máme doma spousty míčů už od jejího narození. Nějak se jí to zalíbilo. Jen doufám, že se z ní nestane fotbalistka, tak bych si její budoucnost nepředstavoval. Ale pokud ji to bude bavit, asi jí bránit nebudu. Představoval bych si ji spíše v tenisu nebo golfu.

Chcete, aby se věnovala sportu?
Když ji to bude bavit, tak jí překážky klást nebudu. Když ji bude bavit malování nebo bude chtít studovat, tak budiž. Budu ji podporovat. A až bude starší, tak ji určitě budu brát na golf.

Budete ji na greenu učit vy?
Věřím, že do té doby, než začne hrát, se zlepším natolik, abych se mohl stát jejím trenérem. I když teď mám handicap devatenáct a času na hraní není moc.

Jste hodně na cestách, vynahrazujete svoji nepřítomnost dceři častými dárky?
Ne. Nechci jí svoji absenci doma vynahrazovat tím, že budu ve velkém nakupovat dárky. Když se mi něco líbí, tak jí to koupím, ale nechci ji rozmazlovat.

Jste manželce ve výchově dcery velkou oporou?
Troufám si říct, že se snažím pomáhat hodně. Snažil jsem se k malé i vstávat. I když ona byla dost hodná, budila se maximálně jednou za noc.

Pouštíte se i do přebalování a koupání?
Všechno zvládám a se vším jsem pomáhal. Neměl jsem s tím problémy. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že by tyhle práce měla dělat jenom manželka. Přišlo mi automatické, že jí budu pomáhat. Jsme přece na výchovu dva.

Přemýšlel jste už o dalším potomkovi?
Určitě bychom chtěli Kačence pořídit sourozence, ale teď momentálně to ještě není aktuální. Chceme se jí věnovat naplno a užít si její první roky. Pak se uvidí.

Přál byste si kluka, aby mohl navázat na vaši fotbalovou kariéru?
To neřeším. Když budu mít ještě dvě holky a budou zdravé, tak s tím nemám problém. Je jasné, že hlavně ze strany dědečků je touha po klukovi velká, aby měli koho učit kopat do balónu. I mně by to radost udělalo, ale prioritou je zdraví dětí.

Jste proslulý dodržováním módních trendů v oblékání. Je i dcera obětí módních výstřelků?
Rozhodně bych nepoužíval slovo oběť (směje se). Samozřejmě že pro děti je dnes možnost oblečení strašně široká a my se snažíme, aby vypadala krásně. Je to holčička, tak dbáme na to, v čem chodí. A jednoznačně preferujeme růžovou barvu.

Vyrážíte sám na nákupy oblečení pro dceru?
Určitě. Nemám s tím žádný problém. Chodím nakupovat v Itálii. Prodavačky mě tam znají, a protože chodíme s malou od jejího narození na procházky a do města vyrážíme pravidelně, tak znají i Kačenku. Snaží se mi poradit, když si nevím rady. Jsou v pohodě.

Jak moc právě vy sám sledujete módní trendy?
Udržuji si slušný přehled. Není to tak, že bych si pravidelně kupoval módní časopisy pro muže, ale když nás čeká nějaká delší cesta, tak si vždy nějaké čtení nakoupím. Dnes už je o módě prakticky v každém časopise.

Itálie je zemí módy. Vyrážíte i na přehlídky?
Ještě jsem nebyl, přestože ve Florencii bývají poměrně často a několikrát jsem byl pozvaný. Ale letos už si to nenechám ujít. Pravidelně bývají i přehlídky oblečení pro malé děti, ty mám také v plánu.

Fotbalisté se často sami přemění v modely. Chtěl byste si tuhle roli vyzkoušet?
Třeba kluci z italského národního týmu nějakou kolekci před šampionátem nafotili. Co se týče předvádění, už jsem jednu zkušenost udělal tady v Česku, ale to byla jen otázka jednoho modelu na deset minut. Jako novou profesi bych to rozhodně nebral. Zůstanu u fotbalu.

Několik fotografování jak pro výstavy, tak pro časopisy však už za sebou máte. Jak vás to bavilo?
Spolupracoval jsem s Ondřejem Pýchou a také Jakubem Ludvíkem. Musím říct, že jsem se cítil velmi dobře. Dokonce od jednoho z nich máme i fotografie manželky Kateřiny, když byla těhotná. Jsou to profesionálové, fotografie se velmi povedly.

Jak daleko byste při fotografování byl ochoten zajít?
Akty bych určitě nefotil, za žádnou cenu. Maximálně tak focení ve spodním prádle. S tím bych neměl problém.

A nechal byste se zvěčnit i s dcerou?
Mám to v plánu. Připravuji totiž vlastní kalendář, kde bude určitě malá Kačenka i manželka. Ale půjde jen o určité omezené množství, které bude pro moje blízké, pro kamarády a maximálně pro moje partnery.

Takže fanoušci se kalendáře nedočkají?
Nevidím to pravděpodobně. Ale kdyby se do toho vložil třeba někdo ze sponzorů, tak by to byl námět k zamyšlení.

Ovlivnilo vás působení v Itálii v oblékání hodně?
Je to země módy... V kabině to kluci hodně hlídají, je to vyhecované. Když někdo přijde v něčem, co k sobě zrovna neladí nebo není právě moc v trendu, tak je na černé listině.

Co přesně znamená taková černá listina?
Oblečení takového kluka se objeví na speciálním háčku. Týká se to i způsobu obouvání. Většinou je to doplněno nějakým textem. Je to takový háček hanby.

Už na něm viselo i něco z vašeho oblečení?
Ne. Nikdy. A myslím, že ani nebude. (smích) Problémy s tím mají hlavně mladší kluci, kteří chodí jen tak v teplákové bundě, v teplákách. To se v Itálii moc nenosí.

Ale na srazu národního týmu musíte být v předepsaném oblečení. Není s tím problém?
Ne. Já plně respektuji, že naši sponzoři chtějí být vidět. Jen bychom měli mít větší vliv při výběru barev a také hlavně při volbě střihu jednotlivého oblečení. Pracujeme na tom a doufám, že už brzy se naše přání v kolekci oblečení objeví.

V čem se cítíte nejlépe?
Vezmu si džíny a k tomu nějaké tričko nebo mikinu. Dříve jsem měl ve velké oblibě košile, teď se to trošku změnilo. Je to zase odraz toho, jak se člověk vyvíjí. Já se každopádně snažím vědět, co je in a co out. Máme v Itálii televizní kanál jen o módě, takže se na to občas mrknu, abych byl v obraze.

Která barva vám hodně sedí?
Mám rád černou a růžovou. Někdo z chlapů by si na sebe třeba růžové tričko vůbec nevzal, ale já s tím nemám problém. Líbí se mi to, tak proč ne. Neřeším, jestli dostanu v nějakém módním časopise tři hvězdičky nebo jednu. Hlavní je, jak se cítím já.

Utrácíte za módu hodně?
Vůbec ne. Nejsem marnotratný, znám hodnotu peněz. Nemusím mít jen značkové oblečení. Dokonce si troufám tvrdit, že v mém šatníku převažuje to neznačkové. Dnes už ani nepoznáte, o jakou značku jde. Pokud tedy nemá přes hrudník velký nápis, což já nevyhledávám.

Vyrážíte často do obchodů, abyste doplnil šatník?
Není to tak, že pravidelně musím jít a koupit si něco na sebe. Když jdu kolem obchodu a vidím oblečení, které se mi líbí a padne mi, koupím si ho. A určitě nenakupuji jen proto, abych si danou věc jednou oblékl a pak mi ležela ve skříni. To zásadně nedělám.

Říkáte, že způsob oblékání je v klubu hodně sledovaný. Kolik času trávíte před zrcadlem?
Budete se divit, ale nejsem žádný fintil. Jasně, snažím se věci sladit, aby to vypadalo dobře, ale třeba vlasy si negeluju. Prostě si něco vyberu ve skříni a mohu jít.

Dlouhé vlasy nosíte už několik let. Přemýšlel jste o krátkém sestřihu?
Ano, ale já v krátkých vlasech vypadám trošku jako malý kluk, takže si nechávám delší. Manželce se to líbí a mně to tak vyhovuje. Možná jednou, až budu chtít ty roky zkorigovat, tak se ostříhat nechám. Nebo až se mi začne dělat lysinka (směje se).

V posledních týdnech vás fanoušci mohou vidět se zarostlou tváří. To je nová image?
Ne, ne. Jde o sázku. Domluvili jsme se s Markem Jankulovským, že se neoholíme, dokud nevstřelíme gól. Jenže zatím to nikomu z nás nevychází.

Platí dohoda jen na reprezentační utkání?
Vztahuje se i na ligu a já doufám, že se domluvíme a bude platit i na zápasy v tréninku...

Překážejí vám vousy hodně?
Manželce to nevadí a musím říct, i mně se to takhle líbí. Přemýšlel jsem o tom, a kdybych se střelecky prosadil, asi bych spíše jen vousy nějak upravil a zkrátil. Úplně holit se teď nebudu.

Před pár dny vás jeden tuzemský časopis označil za metrosexuála, muže, který o své tělo velmi dbá, chodí na kosmetiku a tak podobně. Souhlasíte s tímhle zařazením?
Nemyslím si, že patřím to kategorie Beckhama. To je něco jiného, to je módní ikona. Já chodím tak ke kadeřníkovi... V klubu máme možnost využít pedikérku, ale ani tyhle služby nevyžaduji. Do téhle kategorie mě zařadili spíše novináři.

Vaším oblíbeným doplňkem jsou v poslední době čepice. Jak jste se k tomu dostal?
Měl jsem čapky rád už dříve, jenže nějak nebylo z čeho vybírat. Teď je to jiné. Možností je více. Parádní jsou třeba čepice Ed Hardy, mají velkou nabídku.

Nikdy jste se netajil ani zálibou ve výběru bot. Kolik páru vlastně máte?
To se nedá takhle říct. Určitě je jich hodně, ale jak jsem přešel od módy košil k tričkům, tak teď více preferuji tenisky. Ty můžete vzít k čemukoli. Takže spoustu třeba kožených bot momentálně nevyužívám, zatímco některé tenisky mohu vzít třeba i k saku.

Sedí vám obleky?
Když je to pro nějakou význačnou událost, tak proč ne. Třeba když jde o vyhlášení Fotbalisty roku nebo českého Zlatého míče. Ale je pravda, že právě na tyto akce jsme měli povinně nosit reprezentační obleky a to se mi moc nechtělo. Jdeme tam jednou dvakrát do roka. Sleduje nás v televizi celý národ, je tam spousta fotografů. Člověk by měl po boku manželky vypadat reprezentativně, být s ní sladěný. Nebylo to úplně ideální.

Když vám v šatníku některé věci přebývají, věnujete je třeba na dobročinnost?
Ano, také. V tomto směru však spolupracuji hlavně s mým bratrancem pro společnost v Keni. Posílám tam dresy a míče. Měl jsem možnost prostřednictvím fotografií vidět, jak tam lidé žijí. Je to něco nepředstavitelného. Dostal jsem od tamních kluků míč, s nímž hráli v minulosti. A ten byl také nepředstavitelný...

Věnujete se charitě ještě jinak?
Ano, ale nejsem jediný. Pokud vím, tak různé organizace podporují ještě čtyři nebo pět dalších kluků z národního týmu. Třeba v klubu dvakrát do roka přispíváme na jednu onkologickou kliniku v Itálii. Já mám navíc mentálně postiženou sestřenici v Olomouci, takže se ještě angažuji i v této sféře. Byl jsem na jednom setkání podobně postižených z celé republiky. Člověka potěší, když může ostatním udělat radost.

Myslíte i sám na sebe a na svoji budoucnost?
Určitě. Nejsem ten typ, který by sám investoval třeba do akcií nebo nějakého jiného obchodování, ale mám člověka, jenž se mi stará o finance.

A máte představu, čemu se jednou budete věnovat?
Určitě nebudu trenérem. Zabere to spoustu času a já jsem mimo domov hodně už nyní, takže tuto profesi vynechám. Ale je jasné, že když hraji fotbal, budu hledat uplatnění v této sféře.

A vrátíte se do Česka?
Určitě. Jsem o tom přesvědčený. V Itálii se nám sice s manželkou hrozně líbí, tamní způsob života nám vyhovuje, stejně jako třeba stravování a rovněž mentalita lidí je nám blízká, ale máme v Olomouci dům a určitě se vrátíme.

Vážně tedy převáží i po letech strávených v cizině silné pouto k místu, odkud pocházíte?
Troufám si tvrdit, že ano. Já i manželka máme v Olomouci zázemí. Je to menší město, ale velmi pěkné. Vážně se tam chceme vrátit.

Nepřemýšlíte ani o dalším přestupu?
Jednou bych rád určitě hrál v klubu, který bude pravidelně bojovat o titul v dané soutěži, bude stabilně hrát Ligu mistrů. Prostě tým s těmi nejvyššími ambicemi.

Jaká je tedy vysněná destinace?
Mám moc rád Itálii, ale pokud bych měl vybírat mimo tuhle zemi, pak volím anglickou ligu. Třeba Manchester United, Chelsea, Arsenal... Tam je těch ambiciózních klubů fakt hodně.

Radek Malina, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: ME 2008

Filtr článků - ME 2008


Podsekce:

                   

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..