Článek
Trenér Karel Jarolím po výhře nad Ázerbájdžánem
Antonín Barák, Jan Kopic a Michael Krmenčík po výhře v Ázerbájdžánu
Začnu čtvrtečním kvalifikačním zápasem s Ázerbájdžánem v Baku. Jak vám bylo, když rozhodčí odpískal pokutový kop a při tom nešlo o faul?
Věděl jsem, že nešlo z mé strany o faul. Je to ale hodně nepříjemný pocit, když tohle víte, a sudí přesto pískne penaltu. Cítíte křivdu, ale nemůžete nic dělat. Při tom jsem mu tam nohu vůbec nedal, zůstal jsem stát. Rozhodčí mi řekl, že z jeho pohledu to byla jasná penalta. Nediskutoval jsem s ním. Jsem klidný člověk, ale v tu chvíli to ve mně bublalo jako burčák. Hlavně jsem se snažil, abych nedal sudímu příčinou ke druhé žluté kartě, kterou po něm samozřejmě domácí hned chtěli. To by bylo špatné. Taková situace pak může ovlivnit celý zápas.
Nebál jste se, že nakonec kvůli tomuhle momentu může mužstvo přijít o vítězství?
O to jsem se nebál, věřil jsem, že vítězný gól ještě dáme. Nakonec jsme úkol splnili.
Berete zápas se San Marinem, jako rozlučku s nepovedenou kvalifikací, v níž budou chtít fanoušci vidět alespoň hodně gólů?
Vnímáme to tak všichni. Jsme favorité, musíme si se zápasem poradit a dát co nejvíc gólů. Doufám, že přijde co nejvíc fanoušků, kteří situaci vnímají stejně a podpoří nás. Chtěli bychom si s nimi nedělní večer užít.
Kde jako kapitán vidíte hlavní příčiny, proč se nepovedlo postoupit do baráže?
Kvalifikace se lámala hned na začátku. Neporazili jsme doma Severní Irsko ani Ázerbájdžán a rázem jsme měli o čtyři body méně, než jsme předpokládali. Podařilo se porazit až Norsko v Edenu, ale pořád jsme něco doháněli. Nakonec byl poslední nadějí zářijový zápas v Belfastu. Věřili jsme, že ho zvládneme, a ještě uchováme naději. Bohužel jsme ji pohřbili.
Vy jste teď dvojnásobný kapitán, v reprezentaci i Basileji, ale oběma týmům se momentálně nedaří. Neříkáte si, že pásku jste dostal v trochu nešťastné době?
Takhle skepticky se na to nedívám, pořád to je v klubu a zejména reprezentaci velká pocta. V národním mužstvu jsem kvalifikaci jako kapitán nezačínal, pásku měl Tomáš Sivok. Tím, jak se hráči hodně točí, jsem tady najednou nejstarší. Mužstvo se pořád tvoří, těžko mohu něco výrazně ovlivňovat. Ale snažím se kluky ovlivňovat pozitivně a věřím, že se s kvalifikací rozloučíme alespoň dvěma výhrami. Nosit kapitánskou pásku je náročnější v reprezentaci, kde se potkáváme jednou za čas. V klubu se vidíme každý den, tam je ta možnost něco ovlivnit mnohem větší. Ale věřím, že situace v obou mužstvech se zlepší.
Ani v Basileji jste ale nebyl kapitánem od začátku sezóny. Jak probíhala volba?
Kapitánem byl dlouho Matias Delgado, který se ale rozhodl skončit. V klubu došlo v létě k mnoha změnám, v kádru, vedení i na trenérském postu. Přišel Raphaël Wicky a ten si už před sezónou zavolal nejzkušenější hráče, takovou radu starších, mezi nimiž jsem byl i já. To byl Delgado ještě kapitán a já zástupce. Řekl nám svoje představy, zeptal se na. Po odchodu Delgada rozhodl, že pásku dostanu já, v klubu už jsem dva a půl roku.
Co pro vás tyhle dvě pásky znamenají?
Velkou čest a zároveň odpovědnost i motivaci. V Basileji mám víc úkolů, musím se starat i o zájmy kabiny. Pro nás to je po létech, kdy jsme vládli švýcarské lize, nová situace. Ono si ale nevyberete. Když jsme měli velký náskok, nebylo to pro lidi už tak zajímavé, teď se jim zase nelíbí, že nevedeme ligu... K fotbalu tyhle nálady ale patří.
Není na vás o to větší tlak, jako na kapitána, a ještě k tomu cizince, když se Basileji nedaří?
Takhle to tam nikdo nebere. Za ty roky jsem odvedl pro klub na hřišti dobrou práci a snažím se v tom pokračovat, což všichni akceptují. Jako stoper moc neovlivním, kolik střílíme gólů, že by jich mělo být víc. V lize pořád není nic ztraceno. Držíme při sobě a věříme, že se situace otočí. Škoda, že jsme jen remizovali s Grasshoppers Curych, ale vedoucí Bern máme doma a v tom utkání bychom chtěli situaci definitivně zlomit. Samozřejmě musíme zvládnout i ostatní zápasy. Mým úkolem je, abychom v kabině měli všichni čistou hlavu a dostali se zpátky tam, kam Basilej léta patří.
Dělat kapitána v takových zápasech, jako bylo výhra 5:0 nad Benfikou Lisabon ve skupině Ligy mistrů je ale radost...
To určitě! Krásný kontrast proti zápasům, kdy se nám střelecky nedařilo. S Benfikou to byla nejvyšší výhra Basileje v historii jejího účinkování v Lize mistrů, moje také. Pokud si vzpomínám, nejvyšší výhru jsem mezi seniory zažil ještě ve Slavii, na začátku kariéry, kdy jsme dali v lize sedm gólů Zlínu. Taková vysoká vítězství vždycky potěší, povzbudí, ale musíte je potvrzovat v dalších zápasech.
