Rubriky:

Ostatní

Jsem tak starý, že jsem v mladším dorostu trénoval i důchodce Vízka, bavil Škorpil na ceremoniálu

7. února 2020 13:35 - Praha

Uznávaný trenér Ladislav Škorpil vstoupil do Síně slávy České trenérské akademie. Vedle něj byli stejně poctěni i Stanislav Vyzina (gymnastika), Zdeněk Šváb (stolní tenis), Zdeňka Schinzelová (gymnastika), Petr Lacina (judo) a Jiří Zídek starší (basketbal). Z fotbalové branže je Škorpil sedmým členem prestižní společnosti. Ta momentálně čítá 76 trenérských osobností z 28 různých sportů.

 

Vlastimil Vacek, Právo

„Je potřeba si toho vážit. Stačí se podívat na jména, kterých se taková záležitost týká. Z fotbalu je tam šest lidí, já jsem sedmý. Je tam Uhrin starší, Brückner, Masopust, Pepa Jarabinský, Máčala a in memoriam se tam v loňské sezoně dostal Pešice," říká 74letý trenér.

Jak se v takové společnosti cítíte?

Pocit byl přímo úměrný prostředí, kde k oceňování došlo. Ani při vyhlašování Fotbalisty roku se v sále nesejde tolik osobností. Byly tam osobnosti ze všech sportů, se kterými se normálně člověk nepotká. Když je do Síně slávy uveden Jiří Zídek starší, nebo když se ke mně hlásil třeba Pavel Vršecký, s nímž jsem se potkával na Dukle na Julisce, kde trénoval cyklisty, nebo Imrich Bugár a moderuje to Marek Eben, neskutečná špička ve svém oboru, má to svou vypovídající hodnotu a váhu.

ŠKORPILŮV ZÁPISNÍK: O životnosti trenéra rozhoduje i schopnost komunikace aneb o mudrosloví Berbra

Jaké setkání vás potěšilo nejvíc?

Setkáních tam byla celá řada. Z fotbalu tam byl Uhrin, Jarabinský, Šilhavý, Jarda Hřebík, cenu mně předával Verner Lička. A spousta lidí se ke mně hlásila se slovy, že čtou můj zápisník (na Sport.cz) a abych ho psal dál.

Nevzpomněl jste si na své na trenérské začátky?

Říkal jsem, že jsem tak stár, že jsem v mladším dorostu trénoval i důchodce Vízka. Tím jsem rozesmál celý sál. Jsem ještě z generace, která stejně jako roli učitele brala spíše jako poslání než zaměstnání, což platí i pro trenéry. Kdybych to takhle nastavené neměl, dvacet let bych netrénoval mládež a patnáct let nebyl trenérem hradeckého dorostu. Přeřazený k prvnímu týmu jsem byl až na základě zákoníku práce, abych zachránil mužstvo ve federální lize. Nařídil mi to předseda klubu, protože byl i místopředseda krajského soudu a v paragrafech se vyznal. Řekl mně: Mám na to nárok, zítra budeš v kabině áčka. Přesto jsem stihl 350 zápasů na úrovni první ligy a 44 zápasů v evropských pohárech.

Kdo vás přivedl k trénování?

Josef Souček, který mě potkal u Grandu na chodníku a ptal se mě, co dělám, když už nemůžu hrát kvůli kolenům. Pojď k nám trénovat, řekl mi. Ve Spartaku Hradec byl A-dorost, B-dorost, C-dorost a A-žáci a B-žáci. Zakládali ještě C-žáky, které mi dali na starost.

Co považujete za svůj největší trenérský úspěch

Že jsem 41 let trénování přežil.

Koho nového byste z fotbalu v Síni slávy rád viděl příště?

Takových je, kteří by si to zasloužili, že se to už nedá ani dohnat... Ale kdybych měl vybrat jedno jméno, in memoriam bych dal Václava Ježka.

Hynek Preisler, Sport.cz, Právo