Rubriky:

1. liga

Objev Podaný: Odchovanci ve Spartě jsou zocelení, už od žáků nás nikdo nemá rád

25. září 2010 08:21 - PRAHA

Oslnil výkonem proti Palermu, kdy byl bez jediného předešlého startu v rudém dresu nečekaným trumfem fotbalistů Sparty Praha v úvodním duelu Evropské ligy. Třiadvacetiletý Jakub Podaný ušel dlouhou cestu, než se dočkal šance v letenském týmu. Příslušnost k mužstvu trenéra Chovance potvrdil i v druhém startu, když parádním centrem v derby na Slavii vybídl Wilfrieda k vítěznému gólu. Před sobotním duelem s Mladou Boleslaví žil v napětí, zda bude poprvé v základní sestavě Sparty. „Start mi vyšel skvěle. Ale nikdo nemusí mít strach, že bych byl na hrušce. Nevěnoval jsem fotbalu sedmnáct let, abych se uspokojil dvěma zápasy,“ říká Podaný.

 

Jan Handrejch, Právo

Co ve vás vyvolala chvála odborníků po debutu s Palermem a startu na Slavii?

Byl jsem překvapený. Z pozitivní kritiky i velkého zájmu. Ano, možná jsem na hřišti něco předvedl. Ale myslím, že to bylo přehnané. Zase tak super můj výkon nebyl. Nemyslím, že jsem byl s Palermem hvězdou zápasu. Jen jsem si vše užíval. Neměl jsem strach, nebyl nervózní. Pět let jsem usiloval o místo v prvním týmu... Na hřišti bylo jen vidět mé nadšení.

Neměl jste respekt ani z opor typu Řepky, Brabce či Blažka?

Jsem ve Spartě fakt dlouho a se všemi se znám. Jasný, z Tomáše Řepky jsem respekt měl. Ale strašně mě podržel. Když na vás takový borec křikne, že se vám akce povedla nebo ukáže rukou na dálku jedničku, dodá vám sebevědomí.

Změnily vám dva vydařené zápasy život?

To ne. Ale ozvala se mi spousta známých, s nimiž jsem dlouho nemluvil. Hned jsem říkal, že jsme byli kamarádi i před mým startem proti Palermu... Ale nehraji sedmnáct let, abych se zbláznil z dvou zápasů. Nikdo nemusí mít strach, že budu na hrušce. Vím, co chci. Sám si přidávám. Když jsem přešel z dorostu do chlapů, pochopil jsem význam spojení poctivě trénovat. Je hodně lidí, kteří by chtěli moje místo. Ale já jim ho nehodlám nechat...

Spousta hráčů před vámi zazářila v pár zápasech, ale stejně rychle i zapadla.

Každý je jiný. Lidé mají různou mentalitu. Rozhodně svodům popularity nepodlehnu. Mám už jiné priority než v osmnácti. Tehdy bych situaci možná neustál. Ale dnes jsem klidnější. Mám přítelkyni, časem bych chtěl rodinu. A také se chci vrhnout na studium vysoké školy.

Vážně myslíte, že jde skloubit školu s kariérou profesionálního fotbalisty?

Rozhodně! Byl jsem na přijímacích zkouškách na FTVS. Pohořel jsem na všeobecném testu. Ale lákala by mě ještě jazyková škola. Dálkově bych výšku určitě zvládnul. Čas na to mám. A se svojí povahou, jakmile se přihlásím, budu ke studiu přistupovat zodpovědně.

Je vám třiadvacet let. Ale šance v prvním týmu Sparty jste se v minulosti nedočkal. Neměl jste chuť změnit klub?

Často jsem si říkal, že to ve Spartě zabalím. V minulosti jsem byl na hostování v Bohemians Praha, v  Senici. V létě jsem se vrátil a měl nabídky z první i druhé ligy. Hodně jsem váhal. Nakonec jsem si řekl, že naposledy zkusím štěstí a ještě rok ve Spartě zůstanu.

Ale stejně jste dosavadní týdny od začátku sezóny prožil jen v rezervním týmu a nebýt zranění a trestů hráčů prvního týmu, možná byste tam byl dodnes.

Ale já hned od začátku věděl, že půjdu do béčka. Doufal jsem, že dostanu šanci. Nejvážnější zájem o moje služby byl z Viktorie Žižkov. Říkal jsem si, že jestli mám hrát druhou ligu na Žižkově nebo ve Spartě, raději zůstanu. Jen jsem předem promluvil s trenérem Svobodou. Bál jsem se, abych neseděl na lavičce a šanci nedostávali mladí. Nebo přesněji mladší kluci.

Proti Palermu jste byl v základní sestavě. V derby na Slavii jste zůstal na lavičce náhradníků. Naskočil jste až do druhého poločasu ještě za nepříznivého stavu pro Spartu. Nakonec jste si připsal centr na vítězný gól. Jak moc jste si první derby užil?

Byl jsem rád, že jsem se podílel na vítězství v derby, navíc na Slavii a ještě v poslední minutě. Já se po střídání do zápasu moc nedostal. Neměl jsem tolik balónů jako s Palermem. Dlouho jsem nepředvedl žádnou kloudnou akci. Ale v ten rozhodující okamžik, kdy jsem míč nacentroval, mi hned bylo jasné, že Wilfried se k míči dostane. Pak už šlo jen o to, aby trefil branku.

Platí i na vašem příkladu, že odchovanci mají ve Spartě strašně složitou pozici?

Jasně. Kupují se hotoví hráči, aby byl klub konkurenceschopný. Na druhou stranu odchovanci tady jsou zocelení. Kdo vydrží od žáků až do chlapů, má dobrou průpravu. Kamkoliv přijedete, nemají vás rádi. Všude cítíte, že motivace porazit Spartu je už v žácích ohromná.

Byl jste sparťanem od dětství?

Petr Podaný, tátův bratr, tady hrál. Chodili jsme se něj dívat. A já tátovi v šesti řekl, že do první třídy nejdu, pokud mě nepřihlásí na fotbal. Začal jsem na Zličíně. Ve dvanácti mě lákali do Bohemky a taky myslím do Čechie Karlín. Ale táta řekl, že jít do takových klubů nemá smysl. Pak jsem měl možnost přestoupit do Sparty a tím se mi změnil život.

Ale čekání na první start v jejím dresu bylo mučivě dlouhé. Dokonce protkané hostováními. Nejprve v Bohemians Praha, a pak ve slovenské Senicii. Co pro vás tyhle štace znamenaly.

Do Bohemky jsem přišel čtyři dny před startem ligy. A rovnou z přípravy sparťanského béčka, která začínala výrazně později než v první lize. Byl jsem hodně vyjukaný. Nevyhrávali jsme, vedení brzy vyměnilo trenéra. A já už šanci nedostal. Na Slovensku jsme v přípravě hráli skvěle. Ale jak začala liga, už se to všechno jen mydlilo a náš projev byl postavený na nakopávání míčů. A mimo trávníky... Jsem zvyklý na určité kulturní možnosti. Tam to bylo město nebo spíše větší vesnice... Šel jsem na procházku a za pětadvacet minut byl zpět na stadiónu. Nejvíce času jsem trávil na internetu. V létě jsem byl rád, že jsem zpět v Praze.

Využíváte hodně možností, které hlavní město nabízí?

Rozhodně ano! Rád si zajdu do divadla. A také do kina. Mám rád kreslené filmy. Často jsem v sále nejstarší... Nenechal jsem si ujít třeba Shreka. Pokud je ve filmu alespoň trochu dospělého humoru, hned jdu. Myslím, že tuhle zálibu mám po tátovi. Ještě když mi bylo dvanáct, tak jsme společně koukali o víkendu na pohádky.

Doprovází vás někdy spoluhráči nebo spíše vyrážíte sám?

Do kina chodím spíše sám. S Honzou Krobem ale pravidelně vyrážíme na kulečník. Jde o naši společnou vášeň. Chodíme pět let, čtyřikrát v týdnu na hodinu, hodinu a půl. Občas přibereme Kamila Vacka, ale ten hodně prohrával. A teď dlouho nebyl, protože naposledy nás porazil a od té doby tím vítězstvím žije.

Hrajete jen pro zábavu nebo se sázíte o peníze?

Většinou spíše o placení. Ale někdy je ve hře i malý obnos. Aby to soupeření mělo náboj.

Hodně brzy jste odešel od rodičů a začal žít sám. Šlo o mladistvý vzdor nebo jste takové rozhodnutí považoval na nutnost na cestě k úspěchu?
Dodělal jsem obchodní akademii. A v devatenácti měl pocit, že je čas se osamostatnit. Bydlím sám už čtyři roky. Nemám problém s vařením, praním či žehlením. Zatím jsem nic nezničil. Je pravda, že při praní používám prakticky jen jeden program, ale naučil jsem si i žehlit a všechno oblečení zatím vydrželo.

Rodiče paradoxně neviděli váš první zápas v dresu Sparty s Palermem živě, ale jen v televizi. Dorazili alespoň na váš první ligový zápas na Slavii?

­Ne. Nechtěl jsem, aby šli na derby. Jde o rizikový zápas. Kdyby se semlela na tribunách nějaká bitka, měl bych o ně strach. A jít do zápasu nekoncentrovaný by nebylo dobré. Naštěstí bylo utkání v televizi a já nebyl v základu.

A jak velkým kritikem vašich výkonů je otec?

My se s tátou o fotbale nebavíme. Jen okrajově. Mám radost, když mě pochválí. Ale umím sám zhodnotit vlastní výkon dostatečně kriticky. Táta vždycky říká, že byl nejrychlejší a nejlepší... Ale dal přednost škole. Zato strejda Petr se fotbalem živil. Takže když on vysloví pochvalu, jde skutečně o ocenění.

Radek Malina, Právo

Zrušit


Časová osa: 1. liga

Filtr článků - 1. liga


Podsekce:

       
  • Souhrn
  • Výsledky
  • Kalendář
  • Tabulky

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..