Chci hrát do čtyřiceti! A být nejlepší, říká zadák, jenž se vyučil řezníkem a zamiloval si Rusko

Nic výjimečného. Já moc na góly nekoukám. Nejsem útočník, mám na hřišti jiné úkoly. Vždy mám na prvním místě výhru. Je to rarita spíše pro lidi kolem. A pro kluky v šatně, kteří mi vyměřili dvojnásobný příspěvek do kasy. Za první trefu v Příbrami a první v lize.

Není příjemná. Pro psychiku jde o velkou zátěž. Ale nesmíme se bát hrát. Já věřím, že se zachráníme. A vlastně jsem rád, že bojujeme o záchranu. Ve středu tabulky nehraje člověk o nic. To by mě nebavilo. Takhle je sezóna zajímavá. Do každého zápasu jdeme s obrovskou motivací. Je nad námi hrozba pádu, ale lepší, než se plácat jen tak od zápasu k zápasu.

V Anglii byla situace jiná. Byli jsme si jisti záchranou. Ale nevyšel nám konec. Třikrát jsme prohráli a měli smůlu, když dva kluby pod námi v posledním kole proti všem předpokladům vyhrály a my byli o bod první sestupující. V Příbrami je to boj o zázrak.

Upřímně, nechtěl jsem se vracet, ale angažmá v zahraničí nevyšlo. Příbram byla poslední varianta. A já chci ještě hrát. Miluju fotbal, tudíž musím všechno spojené s návratem překousnout. Ale nechci, aby to znělo, že českou ligou opovrhuji. To vůbec ne.

Prakticky vůbec. Je to stejné, spíše horší. Ale nechci vynášet nějaké velké soudy. Bylo mi dvacet, když jsem začínal v lize. Největší rozdíl je ve vnímání z hlediska mladých.

Mám pocit, že mnozí se uspokojí místem v lize. Každý kluk má agenta a jak se mu povede pár zápasů, přestane dřít. Mám z mladých pocit, že z internetu vědí všechno. Sledují Ronalda, jak dá tři góly a jsou přesvědčení, že stačí mít techniku. Už nechtějí vidět, kolik ten frajer stráví času v posilovně a dře mimo trávník. Proč byl Pavel Nedvěd nejlepší? Protože makal do úmoru i ve volném čase. Ale dneska si řada kluků myslí, že je všechno zadarmo...

Myslím, že na mě koukají trošku jinak. Ty úspěchy představují respekt. Ale já chci hlavně pomoct. Snažím se dovednosti ukazovat na hřišti, což je lepší, než jen mluvit. Musí pro ně být motivace vidět, že skoro v osmatřiceti hraju ligu. Pořád chci být nejlepší. A nehodlám končit. Rád bych hrál ještě další dvě sezóny.

To je ideální scénář. Ale není to tak snadné.

Ano. Něco se rýsovalo i v zimě, ale všichni vidí můj věk a v tom je problém. Všude chtějí mladé, protože je mohou zpeněžit. A neřeší, že kolikrát mají tihle kluci nulový přínos.

Když jsem tehdy z Itálie přestupoval, tak mě brankář Tonda Kinský působící v Ramenskoje řekl na rovinu, že je to otázka zvyku. A fakt jsem potřeboval půl roku. Zvláště po třech a půl letech v Itálii šlo o krušný skok. Ale pak jsem si Rusko zamiloval. Co si budeme nalhávat, jejich mentalita je nám velmi blízká. A já navíc začínal ve Spartaku, což je super klub.

To byly štace, při nichž jsem vyloženě poznával Rusko. Když jsem hrál za Terek, tak jsme do Grozného létali jen na zápasy. Po konfliktu v Čečně bylo město zničené, ale dneska už tam hráči žijí. Město je úplně nové. Je to Dubaj v malém. A Tomsk? Když jsme tam hrál prvně se Spartakem, byl jsem zděšený. Říkal jsem si, že tam bych skončit nechtěl. Ale během angažmá jsem si Tomsk zamiloval.

Město se za deset let od mé první zkušenosti změnilo. Ale hlavně je tam neuvěřitelná příroda. Řeky, jezera, nádherné lesy. Tak čistý vzduch jsem nikde nezažil. Já si navíc vybudoval za tři roky super postavení. Byl jsem kapitán, odehrál skoro sto procent utkání. Postoupili jsme do ligy, přesto přišel čtyři kola před koncem jiný trenér a ten mě nechtěl. Měl jsem zastání u klubového prezidenta, sportovního ředitele, ale zůstávat proti vůli trenéra nemělo smysl.

První polovina druhá ligy se může zázemím a podmínkami rovnat první. Kvůli mistrovství světa, které bude v Rusku příští rok, se do fotbalu v zemi hodně investovalo. To je snad jediné, co mě mrzí. Když jsem přišel do Spartaku před třinácti lety, hráli jsme na těch starých komunistických stadiónech. Některé byly vizuálně šílené. Ale se Spartakem to člověku nepřišlo, protože na nás bylo všude plno a super atmosféra.