Článek
Krajan Gašper Krošelj sní v Mladé Boleslavi o extraligovém titulu. Vy také?
Určitě. Když jsem hrál před šesti lety v německém Ingolstadtu, taky jsme nebyli favorité. V základní části jsme skončili až devátí, a nakonec získali titul. I tady se to může stát. Na Zlín nemůžu říct jediné špatné slovo, prožil jsem tam super čtrnáct dnů, i když má starší zimák a je tam trochu zima. Klub je velmi dobrý, ale v Boleslavi je ještě lepší tým. Můžeme dojít daleko.
Právě větší ambice rozhodly, že jste po pěti duelech ve Zlíně změnil hokejovou adresu?
Věděl jsem, že v Boleslavi můžu hrát i o titul. Volal mi Venca Nedorost (asistent sportovního ředitele klubu), s nímž jsem hrál ve Slovanu Bratislava. Hodně jsme spolu mluvili už v době, kdy jsem měl zkušební smlouvu ve Zlíně. Řekl mi, co bych hrál, jakou měl pozici. Zaujalo mě to. Navíc bylo plus, že tady působili Slovinci Krošelj s Kovačevičem, byť Sabahudin nedávno odešel.
Co vás v Boleslavi nejvíc zaujalo?
Hodně věcí... Organizace je super, v kabině vládne velmi dobrá atmosféra, fanoušci jsou skvělí. Sice tady není vždy plno, ale jsou hlasití. Užívám si každý den, jen co přijdu na zimák.
Bydlíte tu sám?
S manželkou a roční dcerkou Izabelou. Máme pěkný byt, od haly je asi deset minut jízdy autem. Volný čas tu dost trávím taky s Gašperem. Zajdeme spolu na večeři, třeba do Šalandy nebo Anjiky na sushi. Výborné jídlo tady má ale devadesát procent restaurací. Nebo k nám přijde na návštěvu a něco si společně uvaříme.
Nějakou balkánskou specialitu? Sarmu (kysané zelí omotané v mletém mase)?
Gašper si ji rád udělá, ale poslední dobou jsme si hodně oblíbili pečenou kachnu s červeným zelím. Často si ji objednávám, i když jsem v restauraci. Moc mi chutná. Ve Slovinsku není.
Dobře jste se popasoval s češtinou. Ale například vyslovit řeřicha je jistě oříšek...
(smích) To je pravda. Když slyším ř ve slovech, někdy přemýšlím, o čem ten druhý vlastně povídal. Určitě je pro mě nejtěžší. Když jsem přišel, rozuměl jsem hodně. Akorát je pro mě těžké, když někdo česky mluví rychle. Při řeči mixuju slovenštinu s češtinou. Česko je jinak super. Pěkná krajina, lidi mají podobný temperament jako Slovinci. Jsem tady spokojený.
Vedle Německa jste hrál ve Švédsku, Finsku i KHL. Co říkáte na českou soutěž?
Je velmi dobře organizovaná a moc se mi líbí její vyrovnanost. Není to jako v některých ligách, že poslední tým nemůže vyhrát nad prvním. Porazíme vedoucí Liberec, ale v dalším zápase klidně můžeme prohrát s Pardubicemi nebo Litvínovem. Do každého zápasu tady musíte jít naplno. Když ne, nemáte šanci vyhrát. Je vidět, že hokej je v Česku sport číslo jedna. Lidi tu hokejem žijí.
Angažmá v extralize si užíváte, loni vám ale po těle dobře nebylo. Kvůli zranění krční páteře jste půl roku nehrál a do zápasu naskočil až na konci října. Co se stalo?
Na konci minulé sezony ve Slovanu jsem dostal hit. Zpočátku nebyly potíže tak hrozné. Problém byl, že když jsem sklonil hlavu a podíval se dolů, cítil jsem mravenčení v prstech na rukou. Nejdřív to vypadalo, že jsou možná jenom zatvrdlé svaly. Ale pak jsem šel na rentgen i magnetickou rezonanci a ukázal se vážný problém s meziobratlovým diskem. Musel jsem na operaci. Hrozilo, že bych po nějakém tvrdém hitu mohl ochrnout.
Nehonily se vám hlavou myšlenky o konci kariéry?
Nebál jsem se. O tomhle zranění jsem četl hodně článků. Podobných operací je spousta třeba v americkém fotbale a hráči pak normálně pokračují v kariéře. I doktor povídal, že to je běžné. Jenom šlo o to, aby se to zase spojilo. Tři týdny po operaci jsem ve Slovinsku s fyzioterapeutkou Živou Majcenovou začal trénovat malé krční svaly. Dva měsíce po operaci jsem začal i běhat a po třech měsících kontrolovaně trénoval i na ledě. Ale bez kontaktů.
V létě jste se dokonce připravoval i s hvězdným útočníkem Los Angeles Kopitarem.
Je to tak, Anže akci každoročně organizuje. Hodně se bruslilo, měli jsme intenzivní, kondiční tréninky s ním, a několika kluky z reprezentace, co byli v tu dobu bez angažmá. Pak jsem trénoval taky s Jesenicí, akorát jsem nehrál dva na dva, nebo tři na tři. Udržoval jsem se ve formě a čekal na kontrolní CT, které jsem absolvoval po šesti měsících. Dopadlo dobře.
Kopitar má na kontě přes tisíc utkání v NHL, slavil dva Stanley Cupy. Je hokejovým symbolem ve Slovinsku?
Určitě, on je nejlepší hráč v historii země. Jediný, který má takovou kariéru v NHL. Navíc je super kluk, rád si popovídá. Vždycky jsme rádi, když přijede na reprezentaci.
S národním mužstvem jste nedávno úspěšně zvládli třetí fázi kvalifikace na ZOH. Litvu jste deklasovali 12:2, Chorvatsko porazili 7:0, Japonsko 6:2. Byla to snadná práce?
Bylo vidět, že jsme nejlepší tým na turnaji. Postup jsme si zasloužili. Psalo se o nás v tisku, hokej běžel i na národní televizi, což se neděje vždycky. Turnaj se konal v Jesenici a nečekali jsme, že bude plno. Ale přišlo asi 2 000 lidí a byla tam fakt super atmosféra. Hraju tam rád, začínal jsem tam kariéru v seniorském hokeji.
Na konci srpna budete v závěrečné fázi kvalifikace bojovat ve skupině s domácími Nory, Dány a Koreou o jednu vstupenku na olympiádě v Pekingu. Věříte si?
Tohle je pokaždé speciální turnaj. Hrajete tři zápasy a musíte mít v tom týdnu top formu. Soupeři budou mít řadu hráčů z NHL, třeba Dánové jich měli na minulém kvalifikačním turnaji sedm. Ale můžeme překvapit.
Týmový úspěch by slovinský hokej potřeboval. Před třemi lety jste vypadli z elitní skupiny MS a od té doby se marně snažíte o návrat.
Situace ve Slovinsku není jednoduchá. Stát nedává tolik peněz do hokeje, máme sedm zimáků, soutěž není profesionální, dva týmy Jesenice a Lublaň hrají druhou rakouskou ligu. Bude to do budoucna těžké.