Článek
Neznal jsem moc slušnějších hokejistů, než byl Jan Marek. Navenek asi působil trochu zakřiknutě, na esemesky ale vždycky odpovídal obratem. Stejné to bylo i v pondělí, kdy jsme spolu dělali rozhovor, který vyšel v Právu 7. září, v den tragické Markovy smrti.
Pár desítek minut po včerejší strašlivé zprávě jsem si vybavil ten zvláštní smutek, který měl v hlase. V červenci se mu narodil syn. „Pro mě je rodina nade vše,“ říkal, jak se mu stýská po manželce a malém Honzíkovi.
Ještě jsem ho pozdravoval od kamaráda, po čtvrthodině jsme si popřáli hodně štěstí. Jeho větu „Zavolej kdykoli“ asi už z hlavy nedostanu.
