Musíš proměnit, musíš, běželo hlavou hvězdnému útočníkovi před poslední penaltou

Brazilci třikrát v minulosti hráli finále olympijských her. V letech 1984, 1988 a 2012 byli stříbrní. Při hrách pořádaných v Riu dostali šanci potvrdit podobně jako Španělsko v roce 1992 výhodu domácího prostředí. I proto se v den finálového souboje s Německem Rio obléklo do žluté. Dresy s Neymarem, největší hvězdou, zářily i v arénách na horských kolech či moderním pětiboji.

Hodinu před zápasem se ke stadiónu Maracaná, kultovnímu místu brazilského fotbalu, valili z rozličných stran jako žlutá lavina fanoušci domácího týmu. Po úvodních dvou remízových zápasech olympijského turnaje s JAR a Irákem přitom vlastní mužstvo odepsali. A Neymarovi se vysmívali. Dokonce si jeho jmenovku na dresech přelepovali nápisem Marta, jménem nejlepší ženské fotbalistky země.

Před finále ale věřili. V dresech s jmenovkou Neymar dorazili tříletí caparti, i dámy v letech o berlích. Všichni doufali, že krach z mistrovství světa před dvěma lety, kdy Brazílie doma zůstala bez medaile, se nebude opakovat. Dorazilo sedmdesát tisíc příznivců. Při představování domácích borců lidé na tribunách ječeli, až uši zaléhaly. Při každém ofenzivním výpadu Brazílie fanoušci šíleli. A útok Němců provázel děsivý pískot.

Když Neymar luxusní trefou z přímého kopu poslal Brazílii do vedení, fanoušci po prvotní euforii spustili téměř karnevalové oslavy. Jenže Němci Meyerem srovnali. Domácí fandy však neotupili. Reakcí bylo hromové "Brazil, Brazil".

Neymar, ač největší hvězda, dělal skluzy, vymýšlel přihrávky za obranu, nebezpečně pálil. Přesto došlo na penalty. Ženy si při brazilských pokusech zakrývaly oči, fanynka v dresu s desítkou a jmenovkou Annie raději strčila hlavu manželovi pod dres a tiskla si ruce na uši.

Po čtvrté sérii byl stav vyrovnaný. Neymar ve středovém kruhu pokleknul, pokřižoval se a rukou pokynul k soše Krista Spasitele, která ční nad Maracaná. Jako jeden muž se na kolena sesunul celý brazilský tým. Následně Weverton ránu Petersona vyrazil a přišel čas Neymara. Čas Brazílie. Čtyřiadvacetiletý borec pálil neomylně a stadión se otřásl v základech.

„Hlavou mi běžela jediná myšlenka: Musíš proměnit, musíš," vykládal Neymar s odstupem, když slzami radosti prolil trávník stadiónu Maracaná. Díky jeho trefě poprvé v historii brazilský tým vyhrál zlato na olympijských hrách.

„Jde o jednu z nejlepších věcí, které se staly v mém životě. Nyní budou kritici muset svá slova vzít zpět, spolknout jedovaté komentáře. Jsme zlatí," rozplýval se Neymar v narážce na události po prvních dvou zápasech.

„Jde o způsob brazilské kultury a našich fanoušků. Buď milují, nebo nenávidí. Jsme národ extrémů. Neymar má od nynějška nesmazatelné místo v brazilské historii. Získal stříbro na olympiádě, nyní zlato. Dalším krokem je pro něj triumf na mistrovství světa," předpovídal trenér Rogerio Micale svému klíčovému hráči hvězdnou budoucnost v národním dresu.

Neymar měl při přebírání zlatých medailí na hlavě čelenku s nápisem 100% Ježíš. „Splnil jsem si sen. A vyhrát zlato v mé vlastní zemi mě naplňuje hrdostí," říkal Neymar, jemuž se dostalo jednoznačně největšího aplausu publika.

„Jsem si jistý, že naše výhra bude důvodem k hrdosti a obnovení důvěry brazilských fanoušků v národní tým. Velmi dobře jsme si uvědomovali před turnajem, jak velkou odpovědnost máme po krachu reprezentace na světovém šampionátu. Ale ukázali jsme, že do budoucnosti můžeme hledět s důvěrou, mnohem pyšnější. Brazilský fotbal není mrtvý. Máme velký potenciál," rozplýval se trenér Rogerio Micale, když stále zaplněný stadión vyvolával jméno svého hrdiny Neymara.