Článek
Nebylo snadné Ultimate Championships uchopit. Už jen samotný název, který nemá smysluplný překlad do češtiny. Je to šampionát, přitom to není mistrovství světa. Medaile se neudělují, titul „ultimátní šampion“ u běžných fanoušků vzbudí spíš pozvednuté obočí než uznání.
Ale cílem akce není suplovat mistrovství světa, jen vyplnit mezeru v roce, kdy se MS nekoná. Pro atlety, fanoušky i marketingové partnery. Finance pochopitelně hrají v projektu klíčovou roli.
Vždyť v Budapešti si vítězní atleti vydělali téměř trojnásobek oproti finále Diamantové ligy, a více než dvojnásobek ve srovnání s loňským mistrovstvím světa. Až je trochu s podivem, jak Světová atletika upřednostnila nový projekt před svou vlajkovou lodí v podobě MS.
Jenže pod vedením Sebastiana Coea se mezinárodní federace dostala do dobré finanční situace a k přilákání kompletní špičky mohla sáhnout hluboko do měšce. Tedy na atletické poměry, s odměnou 150 000 dolarů pro vítěze se pořád pohybujeme na úrovni tenisty vyřazeného v prvním kole US Open…
A do Budapešti skutečně dorazili téměř všichni nejlepší zdraví atleti. Povedla se i volba pořadatelské země, která nehostí žádný mítink Diamantové ligy, nehraje ve světové atletice prim, ale má krásný nový stadion, který dokáže každý večer zaplnit na 20 000 diváků.
Co viděli? Především špičkovou atletiku. Žádné stesky na dlouhou sezonu, ale skvělé běžecké souboje bez živých či světelných vodičů i historické výkony ve sprintech a technikách v čele s dvoustovkami Melissy Jeffersonové-Woodenové a Kennetha Bednareka, čtvrtkou překážek Alisona dos Santose či výškařským vystoupením Gianmarka Tamberiho.
Ale také originální zpracování. Když na stadionu natírali trávu na černo, mnozí si asi ťukali na čelo, ale tmavý vizuál akce s nasvícenými sektory byl originální a líbivý pro fanoušky na stadionu i u televizí. Zvlášť když atleti pak nastupovali v reprezentačních a nikoliv sponzorských dresech.
Fanoušci mohli sledovat výrazně více pohledů za kulisy. Záběry na sportovce při příchodu na stadion či při masáži. Rozhovory s atlety před závody i po nich, byť ty mohly v podání bývalé americké překážkářky Dawn Harperové-Nelsonové působit na evropského diváka až příliš excitovaně.
A také pohledy mezi hvězdné osazenstvo vítězů jednotlivých disciplín doplněné o legendárního Usaina Bolta či aktuálně zraněného osminásobného mistra světa Noaha Lylese, kteří emotivně prožívali dění na dráze, podobně jako třeba tenisté při Laver Cupu.
K tomu unikátní záběry z dronu na letící oštěp či tyčkařský fenomén Armand Duplantis útočící na světový rekord s hudebním doprovodem písně, kterou sám pro Ultimate Championships nazpíval.
Zkrátka tři kompaktní tříhodinové bloky, které udržely u obrazovek i ty fanoušky, jimž desetidenní program světových šampionátů může přijít až příliš rozvleklý. I sledovanost v Česku byla podle šéfredaktora Michala Dusíka srovnatelná s elitními mítinky Diamantové ligy a každý den byl Ultimate Championships nejsledovanějším pořadem na ČT Sport.
K akci ale míří i oprávněné výtky. Ta hlavní se týká výběru disciplín. Pokud akci organizuje Světová atletika, a ne soukromý pořadatel jako třeba v případě zkrachovalého Grand Slam Tracku Michaela Johnsona, neměly by být zastoupeny všechny olympijské disciplíny?
Takto jen v televizi sledovali avizovaný vrchol sezony koulaři a koulařky, diskaři a diskařky, trojskokané, kladivářky či běžci a běžkyně na 3000 m překážek.
Už tak měly ty šťastnější vrhačské disciplíny a horizontální skoky k dispozici jen čtyři série. A to pouze kvarteto nejlepších. A tak kladivářský suverén posledních let Ethan Katzberg cestoval z Kanady do Maďarska kvůli dvěma nezdařeným pokusům a pak zase zpátky…
Je jasné, že program akce byl kompromisem, aby se vešel do daných bloků, ale stále viditelnější rozdělování disciplín na ty méně a více atraktivní se může atletice do budoucna vymstít.
Vyloženě nepovedeným pokusem pak byla snaha divákům ukazovat před startem pravděpodobné umístění či šanci na výhru. I laik musel často poznat, že predikce byly často zcela nesmyslné, což následující závod ukázal.
U atletiky, jejíž výhodou jsou exaktní čísla, jsou přece sezonní a osobní maxima mnohem více vypovídajícím vodítkem než neumělé odhady umělé inteligence.
Plusy akce ale jasně převládají. Pokud skončí v černých číslech pro pořadatele a Světovou atletiku, může se ve světovém kalendáři úspěšně uchytit. Byť za dva roky bude po mistrovství Evropy, olympijských hrách a finále Diamantové ligy ještě složitější hledat prostor pro další vrchol a stálo by za zvážení, zda „ultimátní akci“ nepořádat jen jednou za čtyři roky.
A čeští fanoušci můžou doufat, že na ní budou příště hrát výraznější roli i čeští atleti. Z tria účastníků odjížděl z Budapešti spokojený jen pátý kladivář Volodymyr Myslyvčuk a akce tak napsala tečku za celkově nevydařenou sezonou české dospělé atletiky.
