Rubriky:

Vodní sporty

V pubertě jsem měl rodiče na háku, ale byl jsem hlupák, líčí své zrání kanoista Fuksa

21. července 2016 19:13 - Praha

Měl našlápnuto už na olympiádu v Londýně, v pouhých devatenácti letech. Nakonec Martinu Fuksovi účast na hrách o jediné místo unikla. Během čtyř let vyzrál v jednu z nejvýraznějších osobností mezi kanoisty a k desítkám svých medailí touží přidat i tu z největší akce.

 

Michal Kamaryt, ČTK

Byl jste před čtyřmi lety hodně zklamaný, že olympiáda nevyšla?

Ani ne, mně přišlo nereálné se tam dostat. Ale když jsem byl první nepostupující, tak jsem si říkal, že mohlo být super být v devatenácti na olympiádě. Spíš jsem si ale dal za cíl Rio, které už prostě musí vyjít.

Vy jste přitom začínal s hokejem, váš bratr s fotbalem, ale u kanoistiky jste skončili oba. Myslíte, že to byl přirozený vývoj s ohledem na to, že jezdili váš táta i děda?

Nebylo to tak. Mě kanoistika vůbec nebavila, nechtěl jsem ji dělat. Jenže pak to přišlo, poznal jsem partu lidí u vody a jsem za to hrozně rád. A brácha to měl přesně stejně. Hrál fotbal, ale já mu říkal, že stejně u kanoistiky jednou skončí. On tvrdil, že ani náhodou. Tak jsem ho ujišťoval, že až mu bude patnáct, ke kanoistice přejde. A měl jsem pravdu. (úsměv)

Jezdili jste jako rodina na vodu?

Vůbec. Jedině jsme s tátou jezdili na hory, když měl soustředění, ale tam jsem lyžoval.

První olympijská vzpomínka
„Určitě Nagano, jak vyhráli hokejisti. Tehdy jsem sám hrál hokej, to bylo slávy. Bylo mi pět, ještě jsem ani nebyl ve škole, už si nevybavím, kde jsem koukal. Olympiádu v Atlantě si vůbec nevybavím, byly mi tři. Až postupem času, kdy jsem ke kanoistice přičuchl, uvědomil jsem si, že tam startoval táta a Martin Doktor vyhrál dvě zlaté.“

Bavilo by vás vůbec sjíždět české řeky?

Po sezóně klidně. Není to tak, že bych měl vody moc. Klidně bych si sjel i nějakou divočejší vodu, kdyby byla příležitost.

Zlákalo vás od hokeje i to, že vám víc sedí individuální sport?

Je lepší, když sami můžete za úspěch i neúspěch. Když jste sám dobrý, jste asi vidět víc než třeba v týmu, kde dáte jednou za čas gól. Pokud zrovna nejste Jaromír Jágr… Vyhovuje mi, že jsem sám, kluci z větších posádek se občas pohádají, já mám klid. Navíc nemusím být v Praze, hraju si na tom našem písečku s tátou a dědou v Nymburce.

Jak funguje váš rodinný tým?

Spousta lidí se diví, jak takhle s tátou a dědou fungujeme. Ale mně to naopak přijde strašně v pohodě. Jsme si blíž. Jasně, když jsem byl v pubertě, měl jsem rodiče na háku, říkal si, že mě akorát buzerujou, ale časem jsem zjistil, že pro mě chtějí to nejlepší a já byl hlupák.

Je složité oddělit osobní a sportovní život? Na tréninku byste měl poslouchat na slovo, ale do života si asi tolik mluvit nenecháte…

Jsem dost perfekcionista, někdy jsem na tátu i drsnej. Třeba když jedeme trénink a on začne telefonovat, to mě štve a říkám mu, ať se věnuje mně. Určitě ho taky někdy štvu, ale snad to se mnou ještě nějaký rok vydrží.

Už vloni jste říkal, že se vám o Riu i zdá. Je to teď intenzivnější?

Od té doby nic. Třeba při volnějším tréninku o tom začnu přemýšlet a hrozně znervózním, tak musím vypnout a myslet na něco jiného.

Co za myšlenky vám probíhá hlavou?

Představuju si, jaké by to bylo, kdybych vyhrál a ty emoce potom, jak by byli šťastní děda s taťkou. Říkám si, že je to taková pohádka, i když ne nereálná. Jenže podobně rychlých je nás spousta a všichni pro to dělají maximum…

Hlavně v začátcích kariéry jste byl označován za nástupce Martina Doktora. Teď je vedoucím české olympijské výpravy. Může vám něco poradit?

Moc ne, my se skoro nevidíme. Jen občas se zeptá, jak to jde. Spíš mi teď radila Katka Neumannová, ať se soustředím na závod, neřeším, co se píše, a nevnímám tlak na medaili… Ale to vám řekne každý.

Vy na sociálních sítích trávíte dost času. Zvládnete se odstřihnout od tlaku?

Mně občas přijde uvolňující číst vzkazy od lidí. Jasně, někdy nemám náladu vysvětlovat, jak třeba trénuju. Ale dát nějakou zprávu na Facebook mě neomezí, je to záležitost pár sekund.

Česká kanoistika je na vzestupu. Je podle vás pro sponzory dost atraktivní, nebo musíte dělat něco navíc, abyste je přilákali? Třeba právě být aktivní na sociálních sítích.

Přesně to si myslím. Úspěch je super, ale hodně lidí kouká právě na ty sociální sítě, že jsem aktivní. Snažím se zviditelnit i jinak než jen výsledky, což je dneska hodně důležité. A mě to baví, mám dobré ohlasy, na Instagramu mě sleduje přes pět tisíc lidí. Ale není to žádný kalkul, co mě napadne, tak tam dám.

Působíte jako kliďas a flegmatik. Co vás dokáže rozhodit?

Nedochvilnost.

Sám chodíte vždy včas?

Nepamatuju, že bych někam přišel pozdě. Ale jinak se nerozčiluju, přijde mi to zbytečný.

Máte obarvenou hlavu, tetování… Jste rád středem pozornosti?

Jak kdy. Někdy jsem rád, že jsem sám. Mám kolem sebe spoustu kámošů, ale něco si nechávám pro sebe. A že si obarvím hlavu, není proto, že chci být středem pozornosti. Prostě se mi něco líbí, tak to udělám.

Možná by vás kdekdo tipoval na kluka, co si dovede užívat i večírků, přitom se během sezóny dost hlídáte. Stane se, že někoho překvapíte tím, že jste profesionální sportovec?

Občas ano. Byl jsem na nějakých besedách, kde se mě ptali, že vypadám spíš jako týpek, který hodně vymetá pařby, zvlášť když jsem měl náušnici. Tak říkám, že ne, jsem úplný opak, na mejdany nechodím a jsem na sebe přísnej.

Kdy naposledy jste vyrazil třeba na nějaký koncert?

Vloni po sezóně jsme byli v barech, ale na větším koncertě jsem nebyl.

Ani vás to neláká?

Láká, láká. Mám rád rap, když vidím, jak se někdo baví, taky bych zašel. Ale pak mě to přejde, uvědomím si, že je třeba makat, abych se měl dobře. Z toho, že budu vymetat každou kalbu, nebudu mít nic.

Takhle jste to měl srovnané odjakživa?

Až po pubertě. V prváku na střední jsem chtěl taky pořád někde být. Ale to bylo partou lidí, chodili někam tancovat, tak jsem občas vyrazil. Ale pak přijde rozum, člověk vidí, že to nejde spojit. A lidi, co chodí kalit, pak občas říkají, že už je to nebaví a je to pořád to samé. Takže myslím, že je nakonec lepší, když vyrazím jen výjimečně.

Takhle teď vychováváte svého mladšího bratra?

Teď má holku, tak je pořád s ní. Říkám mu, ať se soustředí na kanoistiku, ale zatím má svou hlavu. (úsměv)

Martin Fuksa
Narozen: 30. dubna 1993 v Nymburce
Disciplína: C1
Trenéři: Petr Fuksa, Josef Fuksa
Klub: Dukla Praha
Úspěchy: Mistr světa na 500 m a vicemistr světa na 1000 m z Milána 2015, vicemistr světa na 1000 m a bronzový na 500 m z mistrovství světa v Moskvě 2014, mistr Evropy na 500 m z Montemor-o-Velha 2013, Brandenburgu 2014 a Račic 2015, mistr Evropy na 1000 m z Montemor-o-Velha 2013, vicemistr Evropy na 500 m ze Záhřebu 2012, stříbrný na 1000 m a bronzový na 500 m z Evropských her v Baku 2015, mistr světa do 23 let na 500 i 1000 m z Bascova 2015, mistr světa do 23 na 1000 m ze Szegedu 2014, juniorský mistr světa na 500 m z Brandenburgu 2011.
Stav: svobodný
Vzdělání: vyučený v oboru kuchař-číšník s maturitou na střední odborné škole v Pardubicích
Záliby: hudba (především rap), všechny sporty, cestování a příroda


Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Vodní sporty

Filtr článků - Vodní sporty


Podsekce:

     
  • Výsledky
  • Kalendář
  • Medaile

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..