Článek
Ve Valencii jste přežil svou smrt. Pamatujete si, jak k havárii došlo?
Úplně všechno. Celý ten víkend byl smolný. Nepovedla se mi už kvalifikace. V prvním závodě jsem skončil v páté zatáčce, ale tahle nehoda se obešla bez následků. Ve druhém jsem pak boural už ve druhém kole a tahle havárie byla hodně těžká. Stalo se to v rychlosti 287 kilometrů za hodinu.
Podle videozáznamů jste jeli s Gonzalesem hodně blízko za sebou...
Často jezdíme těsně u sebe, ale jakmile v takové chvíli dojde byť jen k lehkému kontaktu, následky mohou být hrozivé. Pokud se trefíte předním křídlem do zadního kola a navíc ve vysoké rychlosti, funguje to jako katapult a to přesně se stalo. Pak už si pamatuju jen chvilku modro, pak zeleno... Asfalt tam totiž byl natřený nazeleno. A taky tu bariéru z pneumatik. Vznesl jsem se do vzduchu, udělal piruetu. Dopadl jsem na zadní kola, pak na přední. A rána!
Co vám v tu chvíli proletělo hlavou?
V tom letu nic. Jen jsem si říkal, co se děje. Pak se mi do hlavy nahrnula spousta myšlenek. Každý jezdec pustí volant, dá si ruce na prsa a doufá, že ho pásy udrží. Já měl ruce na volantu. Jen prsty jsem z něj vyndal, aby mi je nezlámal, až se roztočí. Zapřel jsem se a bum! A pak jsem omdlel...
Probral jste se až v nemocnici?
Právě že jsem se několikrát probral a zase omdlel, ještě než mě tam dopravili. Možná osmkrát, desetkrát. Mozek vypnul, pak zase naskočil. Vnímal jsem, že se mě snaží traťoví komisaři a lékař vytáhnout z auta. Jak se mnou pohnuli, bolestí jsem zase omdlel. Když mě vyndali a položili, rozstříhávali kombinézu a já jsem zase naskočil. Ale nedokázal jsem doktorovi říct, co mi v tu chvíli letělo hlavou...
Josef Král s vozem Hispania racign při testech formule 1 v Abú Zabí.foto: BRT
Něco závažného o svém stavu?
Vůbec ne! Říkal jsem si, proč mi ji ten blázen stříhá, vždyť musím závodit... Když mi dali kapačku, trochu mi to pomohlo, jenže pak mi pohnuli nohama a znovu jsem omdlel. Ztrácel jsem se při každém pohybu mým tělem, třeba při přenášení ze sanitky do sanitky.
Cítil jste všechny končetiny?
Necítil jsem nohy. Vůbec jsem jimi nemohl pohnout. To byl nejhorší moment. Napadlo mě, že může být hodně, ale opravdu hodně zle...
Že to může být konec kariéry, nebo když přežijete, že třeba už nebudete chodit?
Až tak zle jsem to nevnímal. Spíš jsem se snažil soustředit na to, co udělat, abych mohl zase hýbat nohama. Pořád jsem také cítil strašlivou bolest v zádech. Hlavou mi běželo, co se mi vlastně mohlo stát. Nechápal jsem souvislosti.
Našel jste odvahu se na ten moment podívat později na videu?
Několikrát. Poprvé mi přeběhl mráz po zádech. Když jsem to viděl v liberecké nemocnici, ještě jsem se nemohl hýbat, tak jsem málem nadskočil na posteli. Později už to bylo v pohodě. Koukal jsem na to spíš z toho pohledu, co v tom momentu najdu za poučení.
Vrátila se někdy myšlenka, že může být zle a dozávodil jste?
Už nikdy! Po havárii mě odvezli na jednotku intenzivní péče. Mozek jako by pracoval v nějakém bezpečnostním omezeném režimu. Už druhý nebo třetí den, kdy jsem byl plně při vědomí, i když jsem se ještě nemohl ani hnout, jsem myslel na to, že budu zase závodit. Opravdu. Dokonce jsem měl utkvělou myšlenku, že za čtrnáct dní pojedu v Silverstonu. Nepřipouštěl jsem si, že je to se mnou zlé. Také první informace byly poměrně optimistické. Neměl jsem mít nic zlomeného, jen odraženiny a zhmožděniny po nárazu v tom obrovském přetížení. Měl jsem potrhané i všechny měkké tkáně v krku. Ochranný systém chránící krční páteř byl lehce popraskaný, ale vydržel.
Kdy jste si naplno uvědomil, že Silverstone ani následující závody nestihnete?
Až když mě letecky přepravili domů. V liberecké nemocnici zjistili, že mám zlomené dva hrudní obratle. Řekli mi, že tři měsíce léčení jsou minimum, což mi vycházelo, že bych mohl stihnout předposlední závod seriálu v Monze. To bylo blbý, protože pro mě bylo strašně demotivující, že jsem musel jen ležet a nehýbat se.
Josef Král s vozem GP2 stáje Addax při testech v Abú Zabí.foto: BRT
Čím jste nepříjemné stavy zaháněl?
Měl jsem gumová mačkací kolečka na posilování předloktí, takže jsem cvičil, jak jen to šlo. Přečetl jsem také hodně knížek, hlavně o lidské psychice. Nosil mi je můj psychoterapeut Oleg Mazurov. To mi hodně pomáhalo, ledacos jsem pochopil. Věděl jsem, že když nemůžu cvičit, musím posilovat psychiku.
Co vám dávalo největší sílu?
Víra ve vlastní síly. Víra, že se vrátím. Doslova každý den jsem cítil, jak se můj stav lepšil.
Například?
Prvních čtrnáct dní jsem si sotva došel na záchod. Hrozné utrpení. Točila se mi hlava, k tomu těžký korzet a hrozná bolest, na kterou nezabíraly kapačky ani silné prášky... Ale den ze dne jsem chodil lépe a po třech týdnech už jsem se dokázal sám osprchovat. Neumíte si představit, jak je to skvělý pocit! Sestřička mi každý den přidávala nové cviky. Dělal jsem některé i čtyřicetkrát denně. To bylo báječné. Moc mi pomáhali lidé kolem mě, rodiče, tým BRT, terapeuti i přítelkyně Katka. Trávila hodně času v nemocnici se mnou. Dokonce mi nosila tajně jídlo. I hamburgry...
Zkoušel jste si sám při cvičení přidávat?
Kdepak, všechno se dělo přesně podle pokynů lékařů. Každý cvik, abych si neublížil. A také podle toho, co jsem byl schopen provést. Někdy to šlo i přes bolest. Ale ty pokroky mi strašně pomáhaly. Nejdřív jsem zvedl nohu jednou, pak třikrát, pětkrát, pak obě... I když mě pak pustili z nemocnice, pořád jsem byl pod dohledem. Doma jsem si dával mety. Dojít k bazénu, pak se pohybovat v něm, což bylo příjemné, protože voda nadnáší. Když jsem ho poprvé obeplaval po obvodu, byl jsem tak unavený, že jsem potom čtyři hodiny spal.
Kdy jste šel poprvé po svých bez korzetu?
Když začal nový školní rok, tedy 1. září. Ale napoprvé to nebylo nic moc. Nemohl jsem dobře dýchat, cítil jsem se nejistý. Do normálu mě dostával fyzioterapeut Martin Dvořák.
Za volant jste si znovu sedl už v září...
Odjezdil jsem v Brně v Audi DTM něco přes půlhodinu, když mi ve sto šedesáti sám od sebe bouchl hasicí přístroj. V momentě bylo auto plné prášku. Vůbec jsem neviděl. Pomalu jsem zastavil v trávě a škrábal se ven. Nemohl jsem dýchat, noc jsem strávil v brněnské nemocnici. Měsíc jsem se dával dohromady, abych stihl poslední závod v listopadu v Abú Zabí.
Neměl jste strach, když jste zase usedl do formulového vozu?
Někde vzadu v hlavě to bylo zastrčené... Chtěl jsem závod odjet hlavně bez bolesti. Vůbec jsem nepřemýšlel o nějakém umístění. Lepšící se časy v tréninku mě ale příjemně překvapily. Získával jsem stále větší jistotu. V prvním závodě jsem skončil na osmém místě. Fantazie. Byl to můj nejlepší závod!
Dalšího startu ve Valencii se nebojíte?
Nebojím, i když mi ten okruh není a nikdy nebyl sympatický. Ve čtvrtek před havárií jsem si procházel trať se svým inženýrem. Potkali jsme Michaela Schumachera, kterému právě můj inženýr chystal pro přípravu moje auto. Sedminásobný mistr světa formule 1 a já nováček v GP2 jsme si notovali, že se nám ta dráha nelíbí.
Zpátky do Abú Zabí. Tam jste si vyzkoušel i vůz formule 1 týmu Hispania...
To bylo skvělé. Dostal jsem nabídku hned po našem závodě.
Myslel jste to vážně, když jste v prosinci říkal, že do formule 1 nespěcháte, že byste nechtěl jezdit jednu sezónu a dost?
Přesně tak. Hlavně musím být po všech stránkách dobře připravený, jako tam přišli Hamilton nebo Vettel, ale třeba i Petrov, ať nekoukám jen na největší hvězdy. Třeba Grosjean nastoupil v půlce sezóny do Renaultu a nedopadlo to dobře.
Zimu jste nejspíš využil k posílení fyzičky...
Pochopitelně. Dokonce jsem si kvůli tomu koupil nové běžky.
Na sjezdovkách také jezdíte?
Kdepak, jezdil jsem na snowboardu, ale už nesmím, mám to ve smlouvě.
Studujete vysokou školu, jak jste daleko?
Studuju druhý ročník Vysoké školy finanční a správní v Praze. Stíhám zkoušky v příslušných semestrech, ale je to na hraně a pořádná honička. Po bouračce jsem jen ležel, ale pak jsem stihl udělat ve čtrnácti dnech sedm zkoušek. Je fakt, že v průběhu roku se dostanu do školy minimálně. Dělám nějaké práce navíc, hodně věcí mi dávají spolužáci. Školu dokončím, je to základ, který by měl člověk pro život mít. Věčně jezdit nebudu...
Letos budete startovat v GT2 za tým Arden, který má blízko k šéfovi stáje Red Bull ve formuli 1...
Z toho ale žádné závěry nevyvozujte. Jsem šťastný, že jsem v tomhle špičkovém týmu, kde jezdili třeba Heidfeld, Montoya, Kovalainen...
