Tokijská prokletí: válka, potom virus

Už rok 1940 měl být tím, kde se olympiáda bude poprvé konat na východní polokouli. Jenže souběžně s přípravami her probíhalo zbrojení, které vyústilo ve 2. čínsko-japonskou válku.

Ještě pár měsíců pořadatelé ujišťovali, že konání her i tak nic nezbrání, než v červenci roku 1938 poradce císaře Hirohita Koiči Kido oznámil, že se Japonci olympiády vzdávají. „Až opět zavládne na dálném východě mír, můžeme sportovce pozvat do Tokia a ukázat světu pravý japonský duch," prohlásil. Hry, jejichž pořadatelství převzaly Helsinky, se po vypuknutí II. světové války stejně nekonaly, Japonci na olympiádu čekali dalších 24 let.

I když v roce 1964 mohl největší konflikt v dějinách lidstva působit jen jako dávná vzpomínka, japonská ekonomika se z něj stále ztěžka vzpamatovávala. A prostřednictvím Her 18. olympiády chtěla poničená Země vycházejícího slunce ukázat svým obyvatelům i světu, že se z válečných hrůz už oklepala. Však olympijský oheň zažehnul Jošinori Sakai, mladík narozený 6. srpna 1945 v Hirošimě, v den, kdy byla na město shozena ničivá atomová bomba.

A pro Japonsko skončily říjnové hry velký úspěchem. Organizačním i sportovním. Krátce před zahájením byl zprovozněn superrychlý vlak Šinkansen spojující Tokio s Ósakou, firma Seiko představila inovativní technologie měření výkonů napříč sporty. A domácí olympionici získali i díky premiérovému zařazení juda a volejbalu do programu her šestnáct zlatých.

Po ZOH v Sapporu a Naganu získalo Tokio na druhý pokus hry pro rok 2020. Jenže pak se světem začala šířit nepoznaná hrozba – koronavirus. Sport se zastavil a přes vytrvalé odmítání byl Mezinárodní olympijský výbor vloni 24. března nucen kapitulovat a hry pod logem Tokio 2020 o rok odložil. Za cenu nárustu nákladů o čtvrtinu i boje s negativním veřejným míněním.

„Olympiáda bude důkazem, že lidstvo virus porazilo," prorokuje japonský premiér Jošihide Suga před startem her, které proběhnou za bezprecedentních epidemiologických opatření.