Měla jsem čest promluvit s paní Špotákovou! Jak Anna Kellnerová prožívá olympijský debut?

Cítila jsem trošku tlak. Když jedeme na závody, tak většinou výšku a technickou náročnost, s níž jsme se všichni potýkali tady v Tokiu, skáčeme až po jednom či dvou kolech. Tady jsme byli dle mého názoru i názoru trenérky vystavené vlastně rovnou finálnímu kolu, které bychom při jiných závodech šli až po pár dnech. I pro koně je to celé jinačí, než jsou zvyklí.

Už jenom samotný název olympiáda na mě vytváří tlak. Je to něco jedinečného, kam mohou sportovci jednou za čtyři roky, byť tentokrát za pět kvůli pandemii. Příprava je dlouhá, ne jako na jiných závodech, kde máme opravdu třeba dva parkury na těžké úrovni, ale pořád nižší než v Tokiu. Zde jsme sice měli v neděli warm-up, ale pak jsme museli nastoupit rovnou do výšky, na které při jiných závodech končíme.

Překvapivě se cítila opravdu skvěle. Přiletěla ve velmi dobré náladě a zůstala plná energie, za což jsem byla ráda. Měla jsem špatné zkušenosti. Občas po příletu, třeba do Dauhá, nebo do Mexika, byla docela unavená. Ale spolupracuji s novou veterinářkou, která je naprosto úžasná, opravdu se jí naplno věnuje, krásně ji podpořila a vydržela plná energie.

Věděla jsem, že budeme skákat večer, takže jsem do stejných časů plánovala i tréninky. Jednak proto, aby si Catchie zvykla, že bude na závod čekat celý den. A pak kvůli podmínkám po západu slunce.

Udělala jsem tři chyby. První přišla proto, že jsem jela trošku pod tlakem do trojskoku. A pak jsem vyrobila dvě chyby, kterým jsem nerozuměla. Musím se podívat na video co se stalo. Je mi líto, že jsem udělala tři chyby. Na druhou stranu jsme obě bojovaly, nikde jsme to nevzdaly, nezastavily jsme. Strašně moc koní mělo problémy. Zastavovaly, nevěděly, co s tím. Jsem ráda, že jsme dojely do konce a uvidíme, jak trenér týmu rozhodne o nasazení pro týmovou soutěž.

Uvidíme, jak na tom budou koně den po úterní kvalifikaci. Máme dva dny.

Vůbec! Určitě ne. Tam sice v určitém měřítku hrály roli nervy, protože jsme jely doma. Ale co se týče obtížnosti a výšky skoků, bylo Tokio úplně jinde.

Atmosféra v olympijské vesnici, i když jsou jisté restrikce kvůli pandemii koronaviru, je pro mě něco úžasného. Nikdy jsem nic takového nezažila. Je krásné vidět se s ostatními sportovci. Všichni si drží palce navzájem. Není to jen v rámci disciplín. Je to nepopsatelný pocit příslušnosti do skupiny, která reprezentuje Českou republiku.

Bylo jich mnoho. Viděla jsem se s basketbalisty. Jsou to strašně milí, pozitivní kluci, kteří fandili úplně všem, což bylo krásné. Měla jsem štěstí a potkala se s paní Špotákovou. Opravdu neuvěřitelná osoba. Jsem neskutečně ráda, že jsem měla čest promluvit s ní. Je ohromně pozitivně motivující. Mluvila jsem i s dalšími atlety.

Myslím, že jsme se bavily vzájemně. Zajímalo mě, jak to mají s tréninkem na místě před olympiádou. Vyptávala jsem se, jak se připravují. Měla jsem hodně otázek. Ale jednalo se o vzájemnou konverzaci a pro mě šlo krásnou zkušenost.