Článek
Vidíte mezi oběma akcemi paralelu? Na obě jste vyrazil jako nováček.
Je to tak, ale příchod k fotbalu byl mnohem jednodušší, protože to pro mě nebyla nová funkce. Tady u atletiky je mnohem víc věcí, které se neustále mění a je třeba je hlídat.
Co vše řešíte?
Vše od zajišťování technické kontroly, zjišťování, kdo má kde a kdy být, aby odjel správným autobusem, akreditací, pomoc při maratonu a chůzi… Je kolem toho spousta drobností. Každou chvilku někdo neví, kde co najít. Tady je moje práce v podstatě organizační.
Jan Netscher při odletu české reprezentace na mistrovství světa do Dauhá.
U fotbalu jste strávil přes dvacet let, než jste se k atletice vrátil. Jak se z bývalého tyčkaře stal kondiční trenér u fotbalistů?
Tehdy jsem pracoval ve sportovní redakci České televize a jeden kolega měl svatbu. My tam stáli na baru s Lukášem Přibylem a jak jsme byli vysocí, dva pánové se nemohli dostat k baru. A byli to Miroslav Beránek s Janem Říčkou, kteří tehdy trénovali v Blšanech. Začali jsme se bavit o kondiční přípravě a jestli bych to nechtěl zkusit. Na svatbě slíbíte ledacos, tak jsme se domluvili a já pro ně začal externě pracovat spíš jako koníček při práci v televizi.
Potom jste je následoval do Slavie.
Míra Beránek mi pak zavolal, jestli tam nechci natrvalo. V televizi mi nevyšel nějaký projekt, byl jsem naštvaný, tak mi to přišlo jako dobrý nápad a šel jsem. Trenéři se postupně měnili, hráčů klubem prošly stovky, výsledky byly také různé…
Jan Netscher ještě jako kondiční kouč na tréninku fotbalové reprezentace.
K reprezentaci si vás pak vytáhl Vladimír Šmicer?
Ano, jako manažer reprezentace mě oslovil. Původně jsem chtěl klub a reprezentaci kombinovat, ale ve Slavii byla chudší léta, mně dobíhala smlouva a nikdo v klubu nevěděl, jestli tam ještě bude. Tak jsem se v nároďáku domluvil, že se budu věnovat i mládeži.
Celoroční práce v klubu je proti práci v reprezentaci jen na srazech určitě odlišná.
Ten systém je jiný, spíš fungujete na bázi doporučení, konzultací a komunikace s trenéry. Jenže brzy jsem zjistil, že když trenérovi třeba do Ostravy nebo Brna pošlete papír, že tomu hráči chybí to a to a měl by dělat tohle a tohle, většina věcí skončí v šuplíku. Tak jsem začal jezdit po klubech, což se osvědčilo. Jenže pak přišel na svaz nový technický ředitel (Michal Prokeš) a celý systém kondiční přípravy skrz všechny mládežnické kategorie šel do háje. To mě rozčililo jako máloco, tak jsme si to vyříkali a já okamžitě odcházel.
Hodně se práce na kondici fotbalistů za poslední roky posunula? Z atletů k fotbalu zamířili třeba i bývalý vícebojař Jiří Ryba, běžec Lukáš Vydra…
Pořád v Česku chybí systém práce od mládeže po dospělé. Jaké parametry by hráči měli mít, způsoby testování… Tak u třech klubů se za poslední roky dá mluvit o systému, ale ten vychází z těch kondičních trenérů. Když pak odejdou, mění se i systém. Kdysi jsme si brali příklad z Ajaxu, pak z Juventusu, potom z Belgie, každý půlrok změna…
Máte srovnání, jsou atleti pracovitější než fotbalisti? Každý má asi jiný pohled.
Zažil jsem oba sporty na poměrně vysoké úrovni a nejde to srovnat. Měla by tam být větší vzájemná úcta. Fotbalista musí hrát, i když nemůže podat maximální výkon. Odpočinek mezi zápasy je krátký, k tomu cestování, to si atleti často neuvědomují. Na druhou stranu fotbalisti mnohdy nevědí, co znamená podat maximální výkon. Když atlet běhá na tréninku rychlostní vytrvalost, kolikrát se pozvrací, což se u fotbalu stane jednou za pět let.
