Článek
Barbora Špotáková vzala na letiště i svého syna Janka.
Barbora Špotáková na letišti Václava Havla před odletem na atletické mistrovství světa do Pekingu.
Barbora Špotáková se synem Jankem a partnerem Lukášem Novotným.
Barbora Špotáková se loučí se svým synem Jankem.
Byly před odletem na olympiádu vaše dojmy odlišné od těch, s jakými teď letíte na mistrovství světa?
Určitě jsem byla tehdy nervóznější, byla jsem pasovaná na jasnou favoritku. Teď jsou v našem týmu větší favoriti na zlato, než jsem já, neleží to jenom na mně. Ať se taky snaží ostatní. (úsměv) Z toho hlediska jsem na tom líp než před olympiádou, na níž je vždycky dvojnásobný tlak ve srovnání s mistrovstvím světa, to se nedá srovnat. I nadhled mám samozřejmě větší, po narození dítěte berete věci malinko jinak.
Těžko se vám se synem loučilo?
Poprvé bez něj budu skoro dva týdny, pocity jsou smíšené. Kdybych letěla blíž a na kratší dobu, je to samozřejmě lepší. Na druhou stranu jsem zdravá a připravená, na závody se těším.
Syn už si uvědomuje, že vás dva týdny neuvidí?
Říkala jsem mu to, ale nevím, jestli si umí představit ten časový úsek. Pořád včera opakoval, že letím do Číny, už viděl i na mapě, jak je to přes celý svět. Ale myslím, že to zvládne, bude s oběma babičkama, s tátou, je zvyklý. Větší problém budu mít já než Janeček. Vlastně i Lukáš poprvé neletí, kromě Göteborgu 2006 byl se mnou pokaždé.
Na druhou stranu jste říkala, že oddech od rodičovských povinností občas uvítáte.
Na to mi stačí den, dva, Diamantové ligy jsou ideální. Za den se dospím a jsem v pohodě, čtrnáct dnů je dost. A já si ty povinnosti docela užívám, baví mě. Jsme v novém domě, baví mě starat se o domácnost. Teď se budu válet na pokoji a čekat na závody, na to se netěším.
Ale na Peking máte krásné vzpomínky. V pátek to bude sedm let od památného 21. srpna, kdy jste posledním hodem vybojovala zlato.
Vzpomenu si na to, to byl největší zážitek, větší už nebude. Mám ráda velké stadióny a tenhle mi svědčil, na stadiónech, kde se mi závodilo dobře, většinou zazávodím dobře i podruhé. Na druhou stranu olympijský závod byl výjimečný.
Máte ještě přívěsek brouka, který jste si z Číny tehdy přivezla?
Mám. A Lukáš má odtamtud dodnes manikúru asi za deset korun a pořád jsou v ní ostré nůžky. Také jsem usmlouvala krásný čínský porcelán, celou sadu asi za stovku.
Především jste si ale přivezla zlato. Je vaší ambici přivést stejný kov i letos?
Ambice jsou medailové, každá by byla dobrá. To pole soupeřek, kterým může hod ulétnout, je strašně široké.
Finále vás čeká až poslední den soutěží, zlatá tečka za šampionátem pro českou výpravu je lákavá představa…
Já doufám, že to bude příjemná tečka. A jestli zlatá? Budu se o to každopádně snažit, poperu se jako vždycky. Jedu zdravá, připravená, jsem bojovnice, nechám tam všechno.
Poslední tréninkové házení vás nabudilo?
To bylo v pondělí, kdy od rána do večera pršelo… Nebylo to tak hrozné, ale nic senzačního. Takhle to před velkými závody mívám, když jsem unavená ještě po soustředění. A až si v Pekingu odpočinu, forma dojde. Fyzicky jsem na tom dobře, technika by ještě nějaký čas potřebovala. Ale věřím, že moje bojovnost vždycky hodně udělá.
Zbytek výpravy už je v Číně, zjišťovala jste si, co vás na místě čeká?
S nikým jsem nekomunikovala, ani mě dopředu nic nezajímá. Spíš jsem se snažila užít si Janečka, něco připravit Lukášovi a uvidím na místě. Mám ráda překvapení, ráda se divím a žiju v současnosti.
Budete se zajímat, jak si povedou fotbalisté Jablonce v Amsterdamu?
Já je sledovala i na soustředění v Nymburce, to jsem křičela. Dokonce jsme spolu na podzim absolvovali trénink. Fandím jim moc, Ajax je těžký soupeř, ale věřím, že zázrak, jaký přišel před sedmi lety v Pekingu, se může stát i Jabloneckým.
