I operaci srdce podstoupil kvůli olympijskému snu: Pro stupně v Tokiu absolvuji vojenský dril

Bohužel nikoliv. V mém případě došlo při závodě k poruše srdečního rytmu v okamžiku, kdy jsem měl více než dvě stě tepů za minutu. Lékaři zjistili, že mám v srdci nadpočetnou vodivou dráhu. Cílem zákroku bylo dráhu přerušit a problém by se neopakoval. Při operaci se vpouští do žíly speciální roztok způsobující zvýšenou tepovou frekvenci, dojde k vyvolání arytmie. Jenže problém byl, když jsem po vyčerpání celé první dávky měl sto sedmdesát tepů, což jsou moje průměrné závodní tepy. Postupně mi dávku navyšovali, ale vyvolat arytmii se nepodařilo. Jak je srdce hodně trénované, tak prostě standardní lékařské postupy nezabíraly.

Ano. Všechno jsem vlastně viděl na obrazovce. Musel jsem komunikovat s lékaři i sestřičkami. Přestože jde o operaci srdce, tak já měl vlastně umrtvené jen tříslo, přes které se lékaři do srdce dostanou.

Bezprostředně po zákroku nešlo o příjemnou zprávu. Ale lékař mi vysvětlil, že jsem každopádně udělal správný krok, protože se při operaci alespoň zjistilo, že moje srdce je zdravé.

Já šel na operaci s vědomím olympijské sezony. Chtěl jsem mít jistotu, že mohu sportovat na plno a nic se mi nestane. Srdce je zdravé, na arytmii nemyslím. Hodnotím rozhodnutí podstoupit operaci jako pozitivní. Vím, že mohu v přípravě udělat maximum.

V Andoře jsem si vylil ledovou vodu za krk... Lékaři se do teoretizování nechtějí moc pouštět. Já jsem přesvědčený, že jde o odraz užívání minerálů. Poruchu srdečního rytmu může totiž způsobovat draslík. Do těžkých závodů v horkých dnech jej většinou mám v těle skutečně koňskou dávku. Takže musím vše v hlavní fázi sezony dobře hlídat.

Musím hledat hladinu pro užívání doplňků. Problém spočíval v tom, že některé doplňky stravy mají draslík zakomponovaný, takže pak ho má závodník v těle snadno příliš moc. Najít hranici, kdy mohu fungovat bez draslíku a přitom nebudu mít křeče. S trenérem Karlem Martínkem všechno ladíme směrem k Tokiu.

Já měl poprvé daný problém ve Val di Sole před pěti lety. To už si moc nepamatuji. A pak minulý rok na Kypru při tréninku. Ale o tom jsem vlastně ani s nikým nehovořil. Šlo jen o krátkou dvouminutovou slabost, když jsem se byl rozjíždět před jednou z etap.

Ani nápad. Naopak s ohledem na dobré výsledky v minulosti se budu připravovat na Andoru speciálně. Mám s tamním svěťákem nevyřízené účty. Budu tam celkem téměř tři týdny. Plánuji vyrazit do místa, kde mě minulý rok trable postihly, na čtrnáctidenní soustředění před samotným závodem. A už nyní se moc těším. Vždy v minulosti se mi na trati dařilo. Určitě nemám kvůli loňské arytmii strach. Bude to vhodné i směrem k mistrovství světa v Albstadtu.

Určitě. Jde o hlavní cíl celé sezony. Nemá smysl se však už nyní Tokiem nervovat. Myslím, že na to bude dost času až přímo v dějišti. Není to tak, že ráno vstanu a myslím na olympiádu. Dávám si postupné cíle. Prvním je dobrý výsledek ze světového poháru v Novém Městě na Moravě. Pak chci zajet v Andoře a následně na mistrovství světa. Od Albstadtu bude zbývat přibližně měsíc do olympijského závodu. Finální přípravu absolvuji doma na Šumavě.

Ano. A protože chci být skutečně připravený na sto procent a nic nepodcenit, začnu od března využívat mentálního trenéra. Olympiáda je výjimečný závod a ať člověk chce nebo ne, stres s tím spojený je velký.

Ano. Podstoupím vlastně vojenský výcvik... Existuje speciální komora, kde je možné nastavit přesnou vlhkost a teplotu. S trenéry Karlem Martínkem a Alešem Kroužeckým jsme se domluvili, že v daném prostředí simulujícím podmínky v Tokiu absolvuji tréninky v intenzitě odpovídající závodům na ergometru, abych následně v Tokiu nebyl ničím překvapený. Nechci si na konci roku vyčítat, že jsem neudělal pro úspěch maximum. Jet na olympiádu pro osmé nebo desáté místo nic neřeší. Startovní pole je ve srovnání s mistrovstvím světa menší, tudíž ambice musí být maximální.

Ano. Medaile je můj cíl. Vlastně už od okamžiku, kdy jsem se na konci roku 2017 vrátil ze silniční cyklistiky na horské kolo. V týmu Bahrajn Merida mi kolo znechutili. Vracel jsem se zdravě naštvaný a nahecovaný.

Byl jsem překvapený, když odešli. Současně pro mě šlo ale o určitý signál, že v týmu nebylo všechno v pořádku. Já byl tehdy na silnici první a vlastně jediný rok. Nemám žádné srovnání. Ale nezachovali se ke mně jako profesionálové. Posed na kole jsem řešit s kamarády ze Specialized v Praze. Pak jsem přijel na první soustředění týmu a sportovní ředitel mi sedlo posunul dva centimetry nahoru i dozadu a musel jsem držet hubu. Se závodním programem to bylo stejné, se stravovacím režimem zrovna tak. Vůbec se mnou nekomunikovali a na to jsem doplatil. Psychicky jsem to nezvládl.