Článek
„Dělal jsem lyžování jako koníčka. Že mě i živí, to byl bonus, ale v druhé půlce minulé zimy už jsem si připadal, jako kdybych jen z povinnosti chodil do fabriky. Hlava nefungovala,“ vysvětluje Koukal, co ho vedlo k zásadnímu rozhodnutí.
Chce změnu – na jednu sezónu. A pak zase zpět. „Zatím mě to takhle baví,“ pochvaluje si angažmá v rakouském týmu Skinfit, který se zaměřuje na maratónský seriál.
Přechodu na novou scénu se neleká, konečně se sveze i při lednové Jizerské padesátce. „Nebojím se, chci bojovat o stupně v každém závodě,“ netají ambice, ač přiznává, že sezóna je pro něj tak trochu odpočinková. „Někteří zimu bez mistrovství a olympiády pojmou tak, že víc trénují. Jiní poleví jako teď já. S přípravou jsem začal tentokrát až v červnu, spíš v červenci,“ usmívá se a vrací se k momentům letního tréninkového výletu do Peru. „Běhání, chození ve výšce přes tři kilometry, ale žádné velké lezení,“ říká lyžař–dobrodruh, který má zkušenosti i ze zdolání osmitisícovky Čo Oju. Rizik se neleká ani v lyžování.
Rakousko překvapilo
„Vše je závislé na tom, jestli budu jezdit dobře. Můžu si přijít na výborný peníze. Ale můžu na tom být i hůř než jiné roky,“ přemítá. „Je to krok do neznáma. I tím, že už nemám jistotu zaměstnance státní správy v Dukle,“ připomíná.
Ale realita v rakouském týmu ho zatím ve všem jen příjemně překvapila. „Čekal jsem, že půjdu s podmínkami níž, není to pravda. Vše funguje. Měl jsem mylné představy o tom, že reprezentace je něco mimořádného. Až příliš často se řešilo, že na to či ono nejsou peníze.“
Vůbec se neleká klasického stylu při řadě laufů, ač byl léta považován hlavně za vyznavače bruslení. „Zkusil jsem si slavný Vasák ve Švédsku, byl jsem čtvrtý a to je klasika,“ naráží na svůj dřívější výjimečný start v nejdelším z maratónů.
A ty jsou jeho, i když se říkalo, že je i vyhlášeným sprinterem. „Na dlouhé trati mám nejlepší výsledky. Jsem mistr světa v bruslařské padesátce. Na šampionátu v Sapporu jsem dojel klasicky jednadvacátý s utrženou chrupavkou v rameni. Tedy to jsem ještě nevěděl, ukázalo se to až později. Jen jsem před závodem zblajznul dva brufeny a šel na to.“
Může zkoušet lovit maratónské rozumy i od krajana Stanislava Řezáče, laufařského matadora. „Každá rada drahá,“ ví Koukal před vstupem do nového světa. I v něm zřejmě narazí na Nora Northuga, největší eso běžeckého lyžování současnosti. Ale pěkně přidrzlé. V cíli štafety v úvodu SP udělal na soupeře dlouhý nos. Tradičně provokoval. „Chce jet pár maratónů. I Vasův běh, tam všichni pojedou proti němu,“ má Koukal jasno už s předstihem před březnovým vrcholem laufařského kalendáře.
Zůstává ale i v kontaktu s reprezentací. „Dokonce byla možnost jet hned na začátku Světového poháru na severu, jenže přesuny soustředění i závodů kvůli nedostatku sněhu to nakonec znemožnily,“ líčí lyžař, který se s kolegy z rakouského týmu chystal v zastrčeném místě v norských horách, kde zbyl sníh ještě z minulé zimy.
Láká ho Nové Město
Alespoň jeden start ve Světovém poháru v nové sezóně nevylučuje. „Rád bych kromě mistrovství republiky jel taky svěťák v únoru v Novém Městě, ale záležet bude na týmu. Ten mě platí,“ připomíná lyžař původem z Vysočiny jasné zaměření – laufy.
Bude ale po roce, už ve svých čtyřiatřiceti, schopen návratu? Není mnoho těch, kteří by často a s úspěchem přesedlávali. „Určitě to půjde,“ je přesvědčen Koukal. Láká ho klasický šampionát v roce 2013 v pro něj srdečním zlatém místě – Val di Fiemme, kde se v roce 2003 stal šampiónem na padesátce. „A taky další olympiáda v Soči,“ dodává směle.
