Pobijeme se? Ale i pozdrav od legendy Míky. Jizerská padesátka na vlastní kůži

Máte rádi ticho, upřednostňujete komorní atmosféru před návalem lidí, prázdné stopy? Tedy přesně pravý opak toho, než co v Bedřichově v den startu panuje? Já rozhodně. Přesto jsem se na start legendárního laufu postavil už posedmé, pokud tedy započítám i neoficiální, ale podle mě také nejkrásnější ročník 2014, jehož výsledky se kvůli nedostatku sněhu na trase nikam nezapočítávaly. Myslím, že podobný nesmiřitelný paradox zažívají i mnozí další. Nechť je to důkazem, že na Jizerské 50 vás pohltí specifická atmosféra, kterou si chcete opakovat. Jako závodník i divák. Dál si můžete přečíst střípky z ní.

„Tady nemůžete zastavovat," nekompromisně reaguje na dopravu dohlížející policista, když jedno auto zastaví na silnici pod stadiónem, aby z něj mohl i s lyžemi vystoupit účastník laufu. Celé horské středisko totiž v den hlavního závodu zažívá pořádný šrumec. Lauf běží bez pár stovek pět tisíc běžkařů. K tomu si připočítejte davy fanoušků. Suma sumárum pro pořadatele a obec s ani ne čtyřmi stovkami obyvatel logisticky celkem náročná akce. Punc výjimečnosti celé scenérii dodává helikoptéra kroužící nad stadiónem, ze které dění televize snímá z ptačí perspektivy.

Určitá nervozita, aby vše hladce plynulo, je cítit i ze závodníků. Slyšet jsou otázky: co jsi namazal, kde se na mázu nestojí fronta, stihnu to ještě do startu mé vlny? Ale nenechte se zmást. Mírné napětí zároveň tiší všudypřítomné známky toho, že jde o zábavu. Tuhle má slečna klobouk ve tvaru horského hotelu Ještěd, támhle si zase dávají na posilněnou něco ostřejšího, žertovné zmínky o soupažení jsou rok od roku častější. Možná, že právě v kontrastech tkví jedno z kouzel Jizerské padesátky. Prolínání pestrých světů. Ostatně na totožnou trať se vydávají profesionální běžci, kterým jde o hodně. Síly s nimi změří tisíce hobíků, jimž jde především o dobrý pocit. Přesto panuje pospolitost.

A už jsme na startu. Ženy ve čtvrt na deset, nejlepší muži o patnáct minut později. Kvůli hokejovému zápasu na olympiádě v Koreji vše o půl hodiny později než tradičně. Jednotlivé vlny se vydávají na několikahodinovou štreku v pětiminutových intervalech. Vzrušení umocňuje imitace tlukotu srdce, který duní při výstřelech stadiónem. Prásk! A už se jede. V úvodu nemusíte nikam spěchat, čas se vám počítá až při průjezdu kobercem, který snímá signál z čidla, které má každý laufař upevněné nad kotníkem. A jelikož tedy na začátku spěchat nemusíme, připomeňme si, že Jizerská 50 se od roku 1971 jezdí jako Memoriál expedice Peru na uctění památky patnácti horolezců zahynuvších pod Huascaránem. V roce 1970 v rámci tréninku na výstup se závodu účastnili. Ostatně hned po startu závodníci symbolicky objíždí zleva i zprava památník.

Ale zpět do přítomnosti, už se jede, čas se počítá. Všem jde samozřejmě i o cenné vteřiny, ale někteří to staví nad solidaritu s ostatními. To poznáte hned v úvodu. Pokud tedy nejedete mezi elitou. Závodníci startují z osmi vln. A než se po startu tohle množství rozptýlí do snesitelných rozestupů, chvíli to potrvá. Do té doby si připadáte jako náboj ve stejnosměrném proudu, který v úvodu pohání fanoušci s řehtačkami a trumpetkami. „K...a, to se tady pobijeme?!", vyčiňuje jeden běžkař netrpělivci, který si dost bezohledně probíjí cestu kupředu, nehledíce na hůlky a lyže ostatních. Nutno dodat, že on je spíše výjimkou.

Tyhle trhové pokřiky na trati slyšíte tuze rádi: „Ionty!" „Čaj!" „Gel!" „Ionty!" „Čokoláda!" „Sušené meruňky, švestky!", Banán!". To jste právě dojeli na občerstvovací stanici. První je v Kristiánově před táhlým stoupáním, další čtyři následují. Tentokrát se nemazalo klistrem, tudíž odhozené stovky kelímků se na lyže nelepí a nedrhnou.

„Napravo je pomníček, Jägerova smrt," popisuje průvodce na Kristiánovské cestě na nejvyšší bod trasy na Rozmezí nevidomému závodníkovi, kterých na trati potkáte spoustu. Jen za pomocí síly rukou jedou i invalidé. „Borci," v duchu je obdivuji. Když je mnozí předjíždí, povzbudí je, zafandí. Klobouk dolů!

A ten musíte pomyslně smeknout mockrát. Při táhlém sjezdu od Knajpy si před sebou všimnu čísla patřící členovi Klubu mistrů Jizerské 50, který sdružuje členy s třiceti a více starty. Potkáte jich několik. Tohle byl Ladislav Míka, který nevynechal ani jeden ročník. Jako jediný. Letos už prý jel tak trochu z hecu kvůli kamarádovi. „Dobrý den!", pozdravím ho. „Ahoooj", odpoví s úsměvem. V roce 1968 byl u prvního ročníku závodu, od té doby nechyběl ani jednou. Na startu, ve stopě i v cíli můžete narazit na další zajímavé lidi. Jen namátkou. Jiří Beran, pětinásobný vítěz Jizerské padesátky, dosud drží rekord v počtu triumfů. Bývalý primátor Prahy Pavel Bém. Známý český kardiochirurg Jan Pirk, který mimochodem nedávno operoval Aleše Suka, učitele z Vrchlabí, který učil hned čtyři olympioniky v Pchjongčchangu. Není to krásně propojené? Stálice závodu architekt a herec David Vávra. A mnoho dalších.

V závodním shonu je potřeba najít i čas na kochání se. Vhodné místo je při sjezdu na Jizerku, osadu s neoficiálním titulem nejkrásnější v republice. Tady je často nejchladněji v celém Česku. Času na koukání se je dostatek, z kopce to pěkně frčí. Po pravé straně máte symbol Jizerky horu Bukovec. Tady už jste těsně před polovinou závodu. A v pořadí třetí občerstvovací stanicí.

Doplnit tekutiny a energii a zpátky do stopy. Trať se stáčí zpátky k Bedřichovu. Závodníky čeká cesta zvaná Promenádní. Na dlouhé, jen mírně zvlněné rovince se krásně otvírá pohled na vinoucího se hada běžkařů. Kdyby byl větší mráz, možná by nad ním byla znatelná i pára ze stovek funících plic.

Zvládli jste to dočíst až sem? V tom případě už to může začínat být trochu únavné, ale nedivte se. V těchto místech těžknou nohy a začínají být cítit ruce všem. Obzvlášť na nejprudším stoupání ze Smědavy. Přeskočme proto o několik kilometrů dál. Až na Hřebínek, odkud je to do cíle už „pouhých" deset kilometrů, jak na trase průběžně informují cedule. Mnozí možná ani netuší, že zde do nich ionty a sušené ovoce a další v této chvíli luxusní zboží láduje jedna z nejlepších českých horolezkyň Alena Čepelková. „Kdo vyhrál?", ptám se. Tohle se člověk většinou dozvídá až v cíli. „Pedersen," dozvídám se. Jizerka mu svědčí, vyhrál už potřetí. A Kateřina Smutná byla tentokrát druhá.

Dojezd do cíle je vždy krásný. Člověk je plný endorfinů, to je to nejdůležitější. Přesto závěrem. Před rokem jsem to zvládl za 4 hodiny a 77 vteřin. Letos jsem si říkal, že by bylo fajn dát to pod čtyři hodiny. Výsledek? Zlepšil jsem se o pět vteřin. Skol!