Článek
Kdo k vám do rodiny florbal přivedl?
Jako první s ním začala mamka, vlastně hned, když se tu florbal objevil. Pak jsme já s bráchou začali tak nějak nastejno.
Vaše cesta tedy vedla rovnou k florbalu?
Jako úplně malá jsem hrála volejbal, pak jsem přešla k házené, kterou hráli oba rodiče, tak jsem vlastně šla v jejich stopách. A asi ve třinácti jsem půl roku dělala souběžně florbal i házenou, což ale úplně nešlo, tak jsem si vybrala florbal.
Odmala vás trénovala vaše máma?
Když jsem začínala, v žákyních mě trénovala Karol Šatalíková (druhá z reprezentačních trenérek – pozn. red.), pak jsem šla do juniorek, tam už to vedla mamka. Takže mě trénuje od čtrnácti let.
České florbalistka Dominika Šteglová (vlevo) bojuje o míček s dánskou soupeřkou ve čtvrtfinále MS.foto: ČFbU
Přineslo to i někdy negativní reakce okolí? Musela jste čelit obviněním z protekce?
Hlavně před juniorským mistrovstvím světa 2006 v Německu jsem těch komentářů zaregistrovala hodně… Ale mamka to vedla už předtím a říkala mi, že musím být lepší než ostatní, aby si to mohla obhájit. O to jsem se vždycky snažila a posouvalo mě to vpřed, i když jinak v tom, že mě trénuje máma, moc výhod nevidím.
Když se sejdete na rodinném obědě, řešíte vůbec něco jiného než florbal?
S mamkou se převážně bavíme o florbale, ale když se slaví něčí narozeniny a sejdeme se i s tátou a bráchou, tak máme spíš jiná témata jako škola nebo rodinné záležitosti.
Vzhledem k tomu, kolik florbalu kolem sebe máte, nejste jím občas až přesycená?
Jo, stává se mi to. Když jsme vypadly z Poháru mistrů, ani už jsem neměla chuť sledovat další zápasy. Jednak proto, že jsem byla zklamaná, ale i proto, že mám občas florbalu i obecně sportu dost. Přítel by na sport v televizi nejradši koukal pořád, já bych tam radši viděla něco odpočinkovějšího.
Co třeba?
Odpočinu si u amerických seriálů jako Jak jsem poznal vaši matku nebo Přátelé…
Toho volného času ale asi tolik nemáte, když vedle florbalu ještě studujete psychologii. K ní vás to táhlo od mala?
Od mala ne, to jsem chtěla být učitelkou v mateřské školce, protože mám ráda malé děti. Ale jednak tam není moc peněz, navíc nejsem moc hudebně ani výtvarně nadaná… Psychologii jsem si vybrala ve třeťáku na gymplu, hodně jsem o ni stála, protože není lehké se tam dostat, tak jsem četla hodně knih.
Když jste říkala, že ve školství není moc peněz, v psychologii je to lepší?
Záleží, co si člověk vybere, jsou různá odvětví.
Vás láká co?
Hlavně forenzní psychologie. Když ji člověk dělá sám na sebe, tak se tam peníze dají vydělat. Jak mám blízko ke sportu, tak se nabízí i sportovní psychologie, ale ta zatím není u nás tolik zaběhlá. Třetí variantou je manželská nebo párová terapie.
Forenzní psychologie se zabývá i zločinci. To by vás lákalo studovat třeba masové vrahy?
To mě vždycky zajímalo. Nechápala jsem lidi, že začnou vraždit, co je k tomu vede, jestli je to třeba už v dětství a rodinném zázemí…
Pomáhají vám znalosti z psychologie i jako florbalové kapitánce Herbadentu?
Jsem ve třeťáku, zatím je to spíš teoretické, takže o tom moc směrem k florbalu nepřemýšlím. Obecně jsem empatičtější člověk, ale že bych si lidi vyloženě psychologicky rozebírala, to ne.
Na soustředění před šampionátem v Bystřici nad Pernštejnem jste ale různé psychologické hry hrály.
To bylo i díky praxi, kterou jsem si mimo školu sháněla. Našla jsem lektorku primární prevence a po výcviku se chodilo do základních a středních škol s různými hrami a technikami mimo jiné na stmelování kolektivu. Tak jsem si říkala, že by se daly použít i v týmu pro komunikaci i hledání lídrů.
A fungovalo to?
Docela jo, nejdřív jsme byly všechny trochu zamlklé, ale postupně se začaly víc projevovat. I jsme se o sobě víc dozvěděly. Ale já to nevedla, jen jsem řešila s trenérkami a vedením, jak se ta technika má provádět. Holky kromě Kristýny Jílkové ani nevěděly, že jsem s tím přišla. Normálně jsem se toho účastnila jako ostatní, když jsem součástí toho kolektivu.
