Hlavní obsah

Na koně po noční ve fabrice? Náročné, ale dá se to, říká vítěz letošní Velké pardubické

Malacky/Praha

Triumfem ve Velké pardubické s valachem Hegnusem se zapsal zlatým písmem do historie slavného dostihu. Kvůli zranění přišel v minulosti o start ve třech ročnících, letos v říjnu se ale ze smolaře stal šampion, jemuž vítězství zaručilo nehynoucí slávu. Slovenský žokej Lukáš Matuský si však bujarých oslav neužil. Hlavně kvůli vytíženosti. V Lozorně poblíž Bratislavy totiž pracuje ve společnosti Plastic Omnium, která je pro něj hlavním zdrojem obživy.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Žokej Lukáš Matuský, letošní vítěz Velké pardubické s hnědákem Hegnusem.

Článek

Děláte na tři směny, jak kloubíte kariéru žokeje s prací?

Mám vždycky týden ranní, pak odpolední a noční. Při ranních se na koně moc nedostanu, protože trénují do oběda já do 14 hodin musím pracovat. Když mám odpolední, vyrazím ráno do Bratislavy k trenérovi Mariánu Štangelovi, kde odjezdím od tří do pěti lotů. Vrátím se domů, jdu běhat a sportovat. Najím se, pak mám chviličku pauzu a jdu do práce. Při noční je to podobné. Ráno jezdím, sportuji, potom se prospím a večer zase do práce.

Jak ježdění po nočních šichtách zvládáte?

Jsem už trochu zvyklý. Náročné, ale dá se to. Když mám ve fabrice třeba víc práce, musím se někdy přemlouvat. Ale pokud chcete podávat stabilně dobré výkony, fyzická kondice a tvrdost tam zkrátka musí být!

Co máte ve firmě přesně na starosti?

Vyrábí se tam nádrže pro Volkswagen. Není to fyzicky náročná práce, ale moc se nezastavíte. Furt jedete, pořád k něčemu chodíte, od jedné věci k druhé...

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Trenér Radek Holčák a žokej Lukáš Matuský s koněm Hegnusem oslavují vítězství ve 130. ročníku Velké pardubické.

Gratulovali vám k vítězství ve Velké pardubické kolegové v práci?

Někteří ano. Ale obdržel jsem i hodně gratulací od lidí, které jsem předtím neznal.

Nezávodíte profesionálně, což vás jistě mrzí.

U nás na Slovensku by se z platu, co máte u koní, nedalo vyžít, když máte rodinu. Takže jsem to musel skloubit s fabrikou, abych nějak žil a fungoval. V Česku je to lepší, tam si trenéři a majitelé váží lidí víc, mají lepší výplatu. U nás je to chudobnější. Dotace se kvůli epidemii koronaviru navíc snížily. I Velká pardubická se místo pěti jela letos jen o tři miliony korun.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Žokej Lukáš Matuský žene Hegnuse do cíle Velké pardubické. Tradičně nabité tribuny při 130. ročníku kvůli koronaviru zely prázdnotou.

Stihl jste přes nabitý program vítězství v ní alespoň malinko oslavit?

Oslava se konala jenom menší. S přítelkyní jsme si připili. I kamarádi mi pogratulovali. Na nic většího ale nebyl bohužel čas. Běží dál můj stereotyp, práce a dostihy... Ale už je konec sezony, takže možná ještě nějaká bude. Je to moje nejcennější vítězství v kariéře. Každý jezdec si přeje vyhrát Velkou a jsem moc rád, že se mi to podařilo.

Nemohl jste si vychutnat aplaus zaplněných ochozů, jaký byl dostih bez diváků?

Zvláštní. Jásot chybí. Když jdete na Taxis nebo před plnými tribunami na Drop, diváci vždycky tleskali, všechno je slyšet a jezdci naskakuje až husí kůže. Nabudí ho k lepšímu výkonu. Teď nebylo po dostihu ani komu zamávat. Bylo takové ticho.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Žokej Lukáš Matuský v sedle Hegnuse na Taxisově příkopu během 130. ročníku Velké pardubické.

Hodně se diskutuje o Taxisu, kde letos přišel o život další kůň. Jak nejtěžší překážku v dostihu překonat?

Musí být přijatelné tempo, ani rychlé, ani pomalé. A hlavně záleží na dobrém odskoku, když je dobré tempo a odskok, je vše bez problémů. Ale už jsem zažil, že mi odskok nevycházel, třeba když jsem jezdil Vanduala. Taxisem jenom tak proskočil, přelezl, ale ustál to. Ani Hegnus ho letos neskočil ideálně, ale pokračovali jsme naštěstí dál.

Po Jaroslavu Brečkovi jste se stal po 28 letech prvním Slovákem, který Velkou pardubickou opanoval. Slýchával jste to ze všech stran?

Ano. Brečka byl dokonce můj učitel! Vím, že byl poslední, ale to se už změnilo. Přeskočil jsem ho. (úsměv)

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Triumfu na dohled. Žokej Lukáš Matuský vede Hegnuse do cíle Velké pardubické.

Právě on vás přivedl ke koním?

Přistěhoval se do Šajdíkových Humencích, tak jsem to tam šel okouknout. Vypomáhal jsem mu od devíti let a mohl se za odměnu povozit na koních. Naučil mě nějaké to jezdění a už mi tak přičuchlo, že jsem u něj zůstal. Do té doby jsem hrával fotbal.

Na konci srpna vám partnerka přivedla na svět syna Maxima, změnil se vám život?

Mám o starost víc, ale tahle je hrozně příjemná. Jsem rád, že máme krásného a zdravého syna.

Byl jste u porodu?

Já se ho nezúčastnil. Maxim přišel na svět o dva týdny dřív, než jsme měli termín. Byl jsem zrovna na cestě do italského Merana, když mi přítelkyně volala, že musí do nemocnice. Když rodila, stál jsem zrovna v paddocku. (smích)

Vyspíte se v noci?

Spím dost vedle na gauči, abych zachoval denní režim kvůli práci. Já mám ale takový spánek, že všechno slyším. Vyruší mě každý šum. Je to sice nepříjemné, ale zároveň krásné.

Patří mezi vaše přání, aby syn jezdil na koních?

Nebudu ho do ničeho tlačit. Co bude syna bavit, v tom ho budu podporovat. Když si vybere koně, bránit se nebudu. Ale vždycky to nechám na jeho rozhodnutí.

Určitě se už těšíte na první společné Vánoce.

Hodně. Sejdeme se celá rodina, s otcem i sestrou, která má taky syna a brzy oslaví rok. Bohužel mi nedávno zemřela maminka. Nebude s námi, ale my budeme myslet na ní.

Jaký bude váš program pro následující týdny?

Mám v hledáčku ještě nějaké dostihy, v Polsku, Itálii... Pak dáme pauzu a budeme se připravovat na další rok. Doufám, že koronavirus pomine a bude to už lepší.

Jak celkově hodnotíte tuto sezonu, kterou ovlivnila pandemie?

Měl jsem ji slušnou. Podařilo se mi vedle Velké pardubické vyhrát i grupu jedna v Meranu a taky jiné dostihy v rámci Crystal Cupu v Polsku. Triumfoval jsem v lepších dostizích v Pardubicích, akorát tomu chyběl dav diváků. Bylo to letos smutnější.

Reklama

Související témata: