Rubriky:

Ostatní

Střelec Januš odložil konec kariéry. Moje motivace? Získat stou medaili

4. prosince 2014 13:14 - Praha

Ve sbírce má dvaačtyřicetiletý Miroslav Januš 99 medailí z OH v Atlantě 1996 a ze světových a evropských šampionátů. K tomu deset juniorských a dvacet ze Světových pohárů, když byl běžící terč ještě olympijskou disciplínou. Žádný sportovní střelec na světě se ničím podobným nemůže pochlubit. „Většinu schovávám v krabicích. Není na ně místo,“ přiznal dnes už legendární český střelec, který si i kvůli sté medaili prodloužil kariéru.

 

Právo

Stihnete tedy dorovnat počet svých seniorských medailí z olympiády, světových a evropských šampionátů na magickou stovku, když vám chybí jedna jediná?

Upřímně, je to velká motivace. Na zářijovém světovém šampionátu v Granadě jsem k ní měl kousek. Skončil jsem jednou o bod těsně čtvrtý a o dva bodíky pátý. Věřím, že to ještě zvládnu.

Bude to spíš v malorážce na padesát metrů, nebo ve vzduchovce na deset metrů?

Už se zaměřuju na malorážku. Ve vzduchovce mám paradoxně problém, i když je to blíž. Už na to špatně vidím. Mám potíže dorovnat zaměření terče, pohyb je úplně jiný.

Kterou z těch devadesáti devíti medailí si nejvíce považujete?

To je těžké říct, protože za každou je tréninková práce a nějaký příběh. Já si vážím každé z nich. I té první individuální světové zlaté z mistrovství světa juniorů v Sarajevu 1989. To už je strašně dávno... Můj parťák z reprezentace Josef Nikl ještě nebyl na světě. Samozřejmě zvláštní postavení mezi nimi má ta jediná olympijská, bronz z Atlanty.

V čem jste jiný než před čtvrt stoletím, kdy jste se dostal na vrchol?

Jsem starej... (smích) Především zkušenější. To je při střelbě hodně cenná devíza. Jinak jsem stejný jako dřív.

Prý jste chtěl už definitivně skončit. Co změnilo vaše rozhodnutí?

Je to pravda. Pár let už si s tou myšlenkou pohrávám, ale zatím jsem si to vždycky rozmyslel. Ve dvaačtyřiceti letech se těžko budu zlepšovat, můžu se ale udržovat na určité úrovni. Věřím, že pořád na té špičkové. Dostal jsem od velitele plzeňské Dukly Bohumíra Pokorného nabídku, abych ještě dva roky střílel a přitom se zaučoval do práce trenéra. A taky ta stá medaile... (smích) Od mládí střílím v Dukle, neumím si představit, co bych dělal. Vím, jaké problémy s hledáním zaměstnání měli kluci, kteří skončili. Medaile jim nebyly nic platné.

Kromě střílení budete i trénovat. Dají se tyhle dvě činnosti skloubit?

Dá se to sladit, i když půjde o přípravu pistolářů. Budu taky hledat a trénovat adepty běžícího terče, aby úplně nevymřel. Josef Nikl úplně skončil. Už jsme zbyli jen s Bedřichem Jonášem, který se ale připravuje sám, do Plzně bude jezdit jen na soustředění, abychom měli nějaké srovnání. Uvidíme, jak to bude dál. Přebírám i povinnosti po reprezentačním trenéru Kermietovi, který odchází.

Momentálně jste v běžícím terči tedy zůstal vy a Bedřich Jonáš, který ale není v Dukle na plný úvazek. Družstvo už dohromady nedáte.

Bohužel ne. Bronz z letošního světového šampionátu v Granadě byl poslední. Budeme s Bedřichem střílet každý za sebe.

Nezvažujete, že byste našel někoho nového, případně přemluvil k návratu někoho z bývalých střelců, například Luboše Račanského, který je po vás druhým nejúspěšnějším?

To dost dobře nejde. Ráčovi je padesát, má dobré zaměstnání. Tomáš Caknakis po těžkém úrazu skončil na invalidním vozíku, pracuje v centru Dukly v Praze. Čas od času se setkáváme s bývalými kolegy. Je na co vzpomínat. S Ráčou jsme to probírali. Už nemá motivaci, pušku nedržel šest let. Možná najdu někoho mezi mladými nebo bývalými puškaři.

Neobáváte se, že nejúspěšnější disciplína české sportovní střelby úplně skončí?

Všechno k tomu bohužel spěje. Až za ty dva roky skončím s aktivní kariérou, možná už nikdo jiný nebude. Dost dobře si ale neumím představit, že bych pak ještě pokračoval.

Běžící terč pohřbívá vyřazení z olympijského programu?

Přesně tak. Postupně ubývalo zemí. Po letošním šampionátu v Granadě má tahle disciplína skončit v dalších pěti. Šetří i jinde.

Sportovní střelba není zrovna levný sport. Pociťujete i nedostatek peněz?

Léta už nás podporuje jen mateřská Dukla Plzeň prostřednictvím armády, tedy pražského Armádního sportovního centra. Chybí víc peněz hlavně na závody. Dostaneme se maximálně na čtyři do zahraničí, těch taky ubývá. Dva velké máme naštěstí doma v Plzni, kdy sem jezdí všichni, kteří na běžící terč ještě střílejí. Pak tu jsou světové a evropské šampionáty. Na ty jezdíme, protože pořád vozíme medaile. Těch si vedení Dukly v Praze váží, ale pokud se nepodaří najít mladou krev, kanci, jak se naší disciplíně říká z dob, kdy terč tvořila silueta divočáka, v Čechách vymřou. Na Slovensku už skončili.

Karel Felt, Právo

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní