Rubriky:

Vodní sporty

Facka od ryby? České eso v Tokiu poznalo olympijské nástrahy i aukci tuňáků

1. listopadu 2019 08:01 - Praha

Je nadšeným rybářem, s prutem už procestoval pořádný kus světa. Jenže jsou místa, kde by si trojnásobný olympijský medailista na kajaku Josef Dostál početná hejna ryb odpustil. Jedním z nich je areál Sea Forest Waterway v Tokiu, kde za rok zabojuje o vysněné olympijské zlato.

 

Ivana Roháčková

V září jste si areál vyzkoušel při testovacích závodech na dvousetmetrové trati. Bylo pro vás důležité vše s předstihem poznat?

Já byl rád, že jsem se nemusel trápit na kilometru. A i když foukal silný protivítr, tak jsem byl na dvoustovce konkurenceschopný. Každé závodiště je specifické svojí vodou. Jsou místa, která mi sedí víc, a ta, co mi sedí míň, má to tak spousta kajakářů.

Poznal jste už teď, jestli vám to v Tokiu bude sedět?

Myslím, že ano. Voda je trochu specifická, jak je slaná, a ryby tam skáčou vysoko do vzduchu. Tak doufám, že nedostanu při závodě od ryby facku. Ale přijde mi, že má ta voda dobrý charakter. A při dvoustovce mě napadla ještě jedna věc.

Jaká?

Jel jsem proti Kubovi Zavřelovi, každý na opačné straně. A on pak říkal, že jak jsem měl černou matnou loď, tak mě vůbec neviděl. To by mohla být nápověda, jak by se dalo v Tokiu trochu překvapit.

Že byste se i se svojí více než dvoumetrovou postavou soupeřům schoval?

Přesně tak. Často jezdím na té žluté lodi, která je hodně vidět. Takhle bych si mohl pádlovat vepředu, nikdo by mě pořádně neviděl, to by mohla být teoretická výhoda. Ještě o tom s trenérem popřemýšlíme směrem k singlu i deblkajaku.

Ovlivní i kanoisty očekávané vedro a vlhko, nebo se na vodě prostě ošplouchnete?

Když jsme tam byli my, už takové vedro nebylo. Spíš je nepříjemné, že je tam slaná voda, která na to ochlazování není úplně ideální.

Kajakář Josef Dostál na MS v Szegedu.

Ivana Roháčková

Jakou čekáte v Tokiu atmosféru? Japonci nejsou úplně kanoistickým národem.

Teď tam byli jen závodníci. Ale předpokládám, že diváci nebudou takoví šílenci jako letos v Maďarsku na mistrovství světa, kde bubnovali tak nahlas, až mi to rozhazovalo rytmus. Tady se mi snad pojede líp.

Zmínil jste množství ryb na závodišti. Bylo jich tam opravdu tolik, že si jich všimne každý, nebo jste na ně jako rybář přece jen více zaměřený?

To si opravdu všimne každý, na té obrovské vodní ploše je nešlo nevidět. Byla tam hejna takových válcovitých ryb, měly třeba až šedesát centimetrů. A plašily se na posledních chvíli. Mohlo by se stát, že při závodě v té rychlosti do nějaké narazíte.

Takže by mohly ovlivnit i regulérnost závodů?

Trochu vás to samozřejmě může zpomalit, je to nějaká předaná energie. Ale nejsem zase takový hydrodynamik, abych spočítal, o kolik.

Poznal jste, co to bylo za ryby?

Ne. Nebyli to žádní tuňáci, ani nic podobného. Nějaké stříbrné potvory.

Tuňáky jste v Tokiu viděl při tradiční aukci.

To bylo bezvadné! Dokonce jsme si dali suši z těch tuňáků modroploutvých.

Jak aukce vypadala?

My tam šli brzy ráno. Nedostali jsme se přímo na aukci, ale koukali jsme shora, kde mají prosklené kukaně. Byli tam tuňáci z celého světa. Oni je chytí, pak jim dají elektrickou ránu, aby maso neztratilo bojem na chuti. Pak tuňáka vytáhnou, mají tam stroj na vyndání vnitřností, takže tuňáci mají po stranách místo ploutví díru. Okamžitě na lodi je zamrazí na minus sedmdesát stupňů s tím, že ještě uříznou kus ocasu. Viděli jsme tam steaky masa, u nich třeba čtyřicet lidí a dražili je. Bylo mi trošku líto vidět tolik mrtvých velkých tuňáků, které prodávají za neuvěřitelné peníze. Je to business, restauracím, které je kupují, se to nemůže vyplatit. Jen jim dělá dobré renomé, že kupují ty nejdražší tuňáky na světě…

Jak chutnalo úplně čerstvé suši?

Opravdu výborně. Maso z jednotlivých části tuňáka se liší. Měli jsme nasekaný tatarák, pak z části břicha, kde je to tučnější…

Vy jste také po sezoně vyrazil za rybařením do světa. Jakého úlovku si ceníte?

Byl jsem na rybách v Norsku, pak během dovolené na Maledivách, jinak po Česku. Jak na mušku, tak na přívlač. Nejvíc si cením, že jsem na Maledivách chytil makrelu Solandrovu, která měla 120 centimetrů. Ještě mi ji pak udělali k večeři, což bylo geniální. Taky se mi povedl v Norsku štikozubec, který měl 113 cenťáků.

Jak dlouho jste ho tahal?

Jen asi tři čtyři minuty. Měl jsem dost kvalitní vybavení, tak neměl šanci, dal jsem mu trochu výtah z vody na vzduch. (úsměv) Ale povedlo se toho mnohem víc.

Takže máte doma plný mrazák ryb?

To ne, já skoro všechny pustil. Jen když chci občas potěšit přítelkyni, udělám večeři, jinak ryby plavou dál.

Baví vás ryby zpracovávat a vařit?

Baví. Ono to není moc těžké, buď se udělají na pánvi, nebo v troubě, jen je okořením. Hlavně záleží na tom, aby byla ryba čerstvá a kvalitní, a pak už ji jen udělat tak, aby se nevysušila.

Michal Osoba, Právo

Časová osa: Vodní sporty

Filtr článků - Vodní sporty