Námluvy s NBA? Američané věděli, že to mám v ruce, vzpomíná basketbalový oslavenec Brabenec

4. února 2021 12:36 - Brno

Jen si to představte. Na jedné straně třeba Kareem Abdul-Jabbar a proti němu v dresu Detroitu Kamil Brabenec. Tak nějak to klidně mohlo být. Ale i když se americký tým NBA o služby brněnského střelce čile zajímal, doba tomu ještě nebyla nakloněna. „To bych musel emigrovat, jenže jsem měl doma ženu, dvě děti, to by byla blbost,“ říká legenda, která skládala basketbalové symfonie nejen na evropských palubovkách. Dnes slaví 70. narozeniny.

 

ČBF/Václav Mudra

Neříkáte si někdy, že jste to mohl přece jen zkusit?

Zájem měli, ale legálně to prostě nešlo. I hokejisti jako Hlinka mohli ven až v 80.letech.

Věříte, že byste se v NBA prosadil?

Proti Američanům jsem byl dobrej. Moje střelba byla rychlá a obrana nebyla tak tvrdá jako dnes. Stačilo udělat fintu, a když měl člověk rychlý výskok, tak se dalo krásně střílet. V Americe jsem byl asi pětkrát, když jsme hráli turné po univerzitách. A každý soupeř, který nás čekal, měl na těch předchozích zápasech zvěda. Když jsme přijeli do dalšího města, už měli pokyn: Hlídejte si třináctku. Měli ze mě vítr. Věděli, že to v ruce mám.

V NBA by to ale byla trochu jiná úroveň než na univerzitách.

Když jsem byl na kempu Detroitu, tak to ale nebyli takoví zázraci. Pochopitelně bych musel zabrat v tréninku a hlavně zesílit, protože jsem byl papírák, co si budeme povídat. Jenže byl rok 1976...

Československý basketbal měl zvuk, na olympiádě v Montrealu jste tehdy skončili šestí.

Šéf ČSTV Himl přitom řekl, že nikam nepojedeme, ale přes místopředsedu Duška se podařilo nějak zařídit, že jsme odletěli na světovou kvalifikaci do Hamiltonu. Ten den bylo zasedání ČSTV a Himl se prý mohl zbláznit, když se to dozvěděl. Ale v Kanadě jsme porazili i Jugoslávce a na olympiádu postoupili. Všichni pak v Montrealu dostávali od Američanů šišku. Jugoši ve skupině prohráli o 30 bodů, ve finále o dvacet. Tehdy za Ameriku hráli Kupchak, Ford, Dantley... A my nad USA dvě minuty před koncem vedli! Jenže jsme byli podělaní a prohráli koncovku o pět bodů. V hledišti ale seděl Wilt Chamberlain, jeden z nejlepších basketbalistů všech dob a ten nám ukazoval palec nahoru, jaký jsme skvělý tým.

Jeden z nejlepších turnajů kariéry?

Já si ho cením úplně nejvíc. Když jsme se s Ádou Pospíšilem šli v Montrealu podívat do naší společenské místnosti, tak za námi přišel Himl a říká: Kluci, vy jste mě překvapili, ale já jsem vám celou dobu věřil! Možná jsme mohli porazit Italy a skončili bychom pátí, ale my už v té Kanadě byli hrozně dlouho. Od června skoro do srpna.

Mrzí vás dodnes některé zápasy na velkých šampionátech?

Jo, pár mě jich pořád štve. V roce 1974 jsme na mistrovství světa v Portoriku hráli s Kubou. Dvacet vteřin do konce jsme prohrávali o bod, trenér Heger si vzal timeout. Na hřišti já, Zídek, Bobrovský, Zedníček a Hummel. Heger řekl, jak to budeme hrát. Bobr vyhodí, Hummel si naběhne, dá to zpátky Bobrovi, ten to hodí na Zídka, který dá koš přes hlavu a jdeme do finálové skupiny. Heger se ptá: Rozumíte tomu všichni? Ano, všichni. Bobr šel do autu, sudí mu podal balón, jenže Béda Hummel si vlezl do rohu a řval: Na mě ne! Tak já se rozběhl pro míč, dal jsem ho Zedníčkovi, Zídek už nachystaný na písmenech, jenže Zedníček si dvakrát s balonem bouchl na půlce a střílel z šílené dálky. Pochopitelně nedal, Hegera málem omejvali a my prohráli o bod. Další zápas s Kanadou jsme v první půli vedli až o 20, jenže trenér to prostřídal a prohráli jsme zase.

Tyhle nezdary si člověk pamatuje detailně.

Nás to potkalo i o čtyři roky později na Filipínách, kde jsme rozhodující zápas s Austrálií rupli o tři body. O něco dřív jsme byli v Austrálii na turné. Hráli jsme tam 18 zápasů za měsíc, snad 15 vyhráli, šestkrát jsme hráli s jejich nároďákem, dával jsem jim třicet, čtyřicet bodů. A co udělali na mistrovství? Zdvojovali mě, já dal nějakých jedenáct bodů a když to tam nepadá nikomu jinému, tak je to těžké.

Na svoje třetí mistrovství světa do Kolumbie v roce 1982 jste ale neodletěl.

To byl ten průšvih po návratu z Japonska. Vezl jsem tehdy nějaké foťáky a další věci pro Ádu Pospíšila a jeho kamarády. Áda mi tvrdil, že si na celnici všechno domluví a nedomluvil nic. To bylo ještě na starém letišti v Ruzyni. Ádovi kamarádi tam skočili po těch taškách a někam zmizeli. Moje žena mi ještě říká, nech to být, jedeme domů. Ale přišel Áda s patnácti tisícovkama, že je všechno zařízené, ať ty zavazadla vyzvednu. A já blbec šel. A už to bylo. Vyvrtali mě v tom, musel jsem vzít všechno na sebe, jinak by to byla organizovaná skupina. Takže mi sebrali pas a přišel jsem o Kolumbii. Nechci se nějak vyvyšovat, ale mám schované články, kde hráči jako Klimeš vykládali, že v Kolumbii ukážou, že můžou hrát bez Brabence. Tak to ukázali, skončili desátí a další rok na Evropě taky. Beze mě to moc nešlo. Trenér Pavel Petera si naštěstí prosadil, že se můžu vrátit.

A na sklonku vaší reprezentační kariéry jste na ME ve Stuttgartu získali stříbro. Na čtvrtfinále proti Jugoslávii s fenomenálním Petrovičem asi vzpomínáte rád, že?

Bylo mi 34 a asi to byl můj nejlepší zápas v reprezentaci... Z Petroviče se mohli všichni zbláznit. Nikdo nečekal, že přijde hrouda z Brna, která ho ubrání a navíc hrouda, která v životě moc nebránila. Ve Zbrojovce platilo, že když dám víc bodů než hráč, co hraje na mě, tak je to v pořádku. Ať dá klidně 20, když já mu dám 22. Hráli jsme tak, aby padaly stovky a lidi z toho něco měli.

Petrovičovi bylo na šampionátu teprve 20, ale ne nadarmo měl přezdívku Mozart ze Šibeniku.

V prvním poločase pořád běhal po zadní čáře a já se domlouval s našimi pivoty ‚Killy' Kropilákem, Skálou a Matickým, aby se mu stavěli do cesty. Nadběhl jsem si ho a míč už se k němu nedostal, když byl obsazený. Jugoslávci nečekali, že budou prohrávat s týmem, který ve skupině nestačil na Bulhary a Německo. Trenér Čosič tam seděl jak zelená sedma. O pauze se poradili, stavěli Petrovičovi clony a dal asi dvacet bodů, ruku měl rychlou. Ale co to bylo platné, když já dal 32.

S basketem jste přitom pořádně začal až v 15. Kdy jste zjistil, že je vám předurčen?

To bylo kolem sedmnácti let. Já předtím dělal hromadu sportů. Ve 12 jsem šel na nábor na hokej, vzali nás asi třicet a poslali nás na snímkování ze štítu. Tam zjistili, že mám stín na plicích, našli nádor a už to jelo. Skončil jsem na operaci srdce ve Vojenské nemocnici. Vzali mi i brzlík, doktoři se tehdy báli, že nevyrostu, ale dopadlo to dobře.

Sportovat vám pak nezakazovali?

To nešlo, já toho dělal strašně moc. Taky fotbal, kde mě ale rvali do branky, v házené jsem byl dobrej, ale už tehdy to byl docela tvrdý sport a kolikrát mě osolili pěstí do břicha. Protože jsem ale uměl driblovat, tak mě spolužáci později ukecali, ať jdu na basket. První dva roky nic. Pamatuju, jak jsme za Ústí nad Labem hráli zápas s Libochovicemi a dostali o šedesát. Ale přišel pořádný trenér, který nás zbláznil a tak jsem tomu začal propadat. Střelbě jsem se hodně věnoval. Vždycky se podíváte do novin, kdo dá ve fotbale gól a stejně tak u basketu, kdo měl nejvíc bodů. A já tam byl třikrát tolik než ostatní. V té ruce jsem to měl.

Bývalý reprezentační kouč Petera o vás říkal, že byste byl výborný trenér, protože máte skvělou paměť, zkušenosti, taktické myšlení. Proč jste nešel tímto směrem?

Ještě za komunistů jsem vedl rok Zbrojovku, v 90. letech jsem působil u žen v Králově Poli, kde hrála i moje dcera Andrea. Ale předseda klubu Konvička, který mě jako trenér v Brně vedl deset let, mi řekl, že maximum je tři roky a neprodlouží mi smlouvu... Já nemám v povaze se někde podbízet a nabízet. Říkal jsem si, že když někdo přijde, tak fajn. Ale postupně jsem se začal věnovat vlastní práci.

Teď ale trénujete mladé kluky v Tygrech Brno.

Chodí k nám i syn Bolka Polívky, takže "tata" je na všech zápasech a říká mi: Nazdar, ogare! Tady se všichni známe. Brno je taková větší vesnice. Hraju fotbal za Menšíkovu a Bolkovu jedenáctku, kde je hodně umělců. S Mirkem Donutilem jsme taky chodili na vínečko, občas jsme si volali, i když byl v Národním divadle... Dnešní děcka toho ale mají hodně, vyberou si jeden sport a všestrannost chybí. Když klukům hodím balón na fotbal, tak se někdy můžu potrhat smíchy. Ale jde o to, aby je to bavilo a něco se naučili. Já si řekl, že budu trénovat do doby, dokud mě nějaký svěřenec neporazí. Vyzývám je každý trénink, ale už nemají ani odvahu. Vědí, že prohrajou.

KAMIL BRABENEC
Excelentní basketbalový střelec se narodil 4. února 1951 ve Znojmě
Hrál za Ústí nad Labem, Pardubice, Brno (6 titulů), Handlovou, Trenčín, Debrecín a Žďár nad Sázavou. V nejvyšší československé soutěži zaznamenal 10 726 bodů
Za národní tým nastoupil v letech 1970-87 ke 403 zápasům, startoval na třech olympiádách (1972, 1976, 1980), dvou mistrovstvích světa (1974, 1978 - nejlepší střelec turnaje s průměrem 26,9 bodu) a osmi evropských šampionátech, ze kterých má stříbro (1985) a dva bronzy (1977, 1981)
V anketě o nejlepšího českého basketbalistu 20. století (2001) skončil druhý za Jiřím Zídkem st.
Dcera Andrea hrála basketbal na reprezentační úrovni, syn Kamil získal v roce 2017 hokejový titul s Kometou Brno, za kterou nastupuje i sedmnáctiletý vnuk Jakub
Marek Burkert, Sport.cz, Právo

Časová osa: Sport+

Filtr článků - Sport+


MS v hokeji 2021

84. hokejové mistrovství světa probíhá od 21. května do 6. června v Lotyšsku, kde všechny zápasy hostí hlavní město Riga. Česká hokejová reprezentace bojuje ve skupině A a snaží se vylepšit čtvrté místo z posledního šampionátu v roce 2019. Zlato obhajuje výběr Finska.