Mat šestým tahem i světový rekord pro maminku. Památné momenty kariéry Špotákové

Sedmnácté místo v kvalifikaci působí ve výčtu úspěchů lehce nepatřičně, jenže pro kariéru Špotákové byl šampionát v Bavorsku zásadní. „Po roce v Americe jsem byla obtloustlá vícebojařka s únavovou zlomeninou, která si přijela hodit oštěpem,“ pobaveně vzpomíná.

Jenže i díky setkání s legendárním oštěpařem Janem Železným vícebojařskou etapu své atletické kariéry ukončila a začala se soustředit na disciplínu, která jí pak přinesla tolik úspěchů. „Už mi to předtím říkalo víc lidí, ale Honzovi jsem uvěřila, když mi tvrdil: Ty jednou můžeš házet daleko,“ vzpomíná. A z dalšího evropského šampionátu v Göteborgu už si vezla svoji první velkou medaili.

V šestadvaceti letech poprvé vládne světu. Její přítel Lukáš využil hasičskou kondici a přeskočil z ochozu až na plochu, aby se podělil o radost ze světového zlata. Bitvu s Němkou Steffi Neriusovou vyšperkovala během soutěže hned dvěma českými rekordy a vítězným výkonem 67,07 m.

„Věděla jsem, že mě Neriusová může přehodit i posledním pokusem, ale věřila jsem, že bych dokázala odpovědět,“ bojovně hlásila svěřenkyně Rudolfa Černého, která za sebou nechala i další z německých favoritek Christinu Obergföllovou. A pak už mohla na pokoji až do ranních hodin slavit s písničkami z repertoáru jejích oblíbených Tří sester.

Při pohledu na výsledky žádné drama, Špotáková vyhrála o více než pět metrů před Obergföllovou. Přitom Ptačí hnízdo bylo dějištěm nejpamátnější bitvy Špotákové.

Psal se 21. srpen a v souboji o zlato odolávala jediná konkurenta: svalnatá rodačka z Kavkazu Marija Abakumovová. Ruska přehodila v páté sérii sedmdesátku a nad Pekingem se začal snášet houstnoucí déšť. Konec nadějí? Kdepak. Špotáková předvedla svůj mat šestým tahem, který euforicky oslavoval i finský komentátor. „Furt se mi honily hlavou černý myšlenky, že je čtyřicátý výročí okupace a Ruska vede. Pak už mám úplné zatmění,“ vyprávěla po závodě. Na Abakumovovou zbylo stříbro, ale jen do doby, než byla usvědčena z dopingu.

Světové atletické finále už dávno zaniklo, Mercedes-Benz Arena už také slouží výhradně fotbalu. Přesto spojení této akce a Stuttgartu se díky Špotáková objevuje na grafikách všech velkých závodů coby připomínka světového rekordu.

Olympijský vrchol sezony měla za sebou, ale svůj životní hod předvedla v první sérii sezónního finále. Navíc v den narozenin své maminky. Oštěp se zapíchl na 72,28 m, o 58 centimetrů dál než předchozí rekordmance Osleidys Menéndezové z Kuby. „Já myslela spíš na osobák, který byl kousek pod světovým rekordem, ale přímo na něj jsem nemyslela,“ tvrdila.

Žádné drama. S tlakem největší favoritky se popasovala parádně a potvrdila, že je nejlepší oštěpařkou minimálně své generace. Vítězný hod měřil 69,55 m, ale Špotáková by vyhrála každým ze svých měřených pokusů. Při čestném kolečku pak nadšeně zdravila fanoušky včetně skupinky svých věrných Ultras.

„Můj kouč získal tři olympijská zlata, tak mám ještě co překonávat,“ s úsměvem připomněla Jana Železného, pod jehož vedením se na olympiádu chystala. To už se jí nepovedlo, v Riu po zlomenině nártu brala bronz, v Tokiu na své páté olympiádě uvízla v kvalifikaci. Třemi světovými tituly ale bilanci Železného vyrovnala.

Kruh se uzavřel, větší symboliku loučení Špotakové mít nemohlo. Na mistrovství Evropy v Mnichově, kde se její kariéra před dvěma dekádami rozběhla, napsala bronzovou tečku.

Nebyl to závod, který by ohromil dlouhatánskými hody, ale náboj měl obrovský. Už to vypadalo na hořkou rozlučku, když se jednačtyřicetiletá legenda dostala o centimetr pod stupni vítězů. Na prvních pozicích se usadily dívky, které ani nebyly na světě, když na Olympijském stadionu Špotáková debutovala. Jenže do posledního hodu dala všechny zbytky sil a zajistila si ještě jedno slavnostní vyhlášení na závěr kariéry. „Vzpomněla jsem si, že tu mám obě děti a musím ukázat, jak se bojuje,“ říkala maminka synů Janka a Darka.