Bývalá světová jednička a česká miss olympiády o svém konci: Už sportu nemůžu dát tolik

Cesta návratu na úroveň olympiády nebo světové série už je pro mě uzavřená, i když jsem ji nekončila nějakým velkým loučením. Hrála jsem přes deset let ve světové špičce a vím, kolik práce, energie a času obnáší tam být. Když jsem si udělala v sobě inventuru a ptala se, jestli to všechno chci do pokračování investovat, tak mi vyšlo, že ne.

To už od založení rodiny. Chci být upřímná k sobě i ostatním, cítím, že už tomu nemůžu dávat tolik. Ten sport mám hrozně ráda, někdy si nějaký turnaj zahraju, to nikdy neuzavřu. Ale abych teď jezdila třeba do Číny na kvalifikace jen proto, že nechci s tím sportem skončit? To mi nedává smysl.

Když jsem se s Helenou vracela, byla jsem pořád máma miminka, ten projekt byl hodně ambiciózní. Ale když to neklaplo, Maya rostla a já to od začátku nechtěla mít tak, že ji odlifruju k babičkám a půjdu hrát. Navíc olympiáda v Paříži už byla za necelé dva roky, už jsem hrála jen jednu sezonu s mladou holčinou.

Domluvily jsme se na pár evropských turnajů, spíš pro radost, aby ten přechod pro mě nebyl ze sta na nulu. (úsměv) Karin se pak vrátila do Ameriky, já měla menší zranění, tak jsme odehrály poslední turnaj v Bernu a já už nehledala jiné řešení.

Od svazu nic nevzešlo, že by řekli: Končíš kariéru, tak ti tady dáme kytku. Ale na jejich obranu musím říct, že jsem nikdy nepřišla s tím, že jsem definitivně skončila. Možná jsem si to potřebovala nejdřív uzavřít v sobě a s okruhem blízkých lidí.

Vedl je ještě v Paříži, pak Laura ukončila kariéru. Teď má Simon spíše mentorský projekt, pomáhá zahraničním týmům, které nejsou ve svazových programech. Také říká, že už nechce být každý týden na jiném kontinentě jako plnohodnotný kouč.

Mám projekt Makej s Maki. Začala jsem už při těhotenství individuálními tréninky, teď jsou to i volejbalové workshopy, kempy a teambuildingy. Je tam i pár mladých hráčů, kterým pomáhám na jejich sportovní cestě formou mentoringu. Baví mě to. Nejsem trenér, který musí být od osmi do osmi na kurtu, aby se uživil. A ti hobíci mají tah na bránu. Chodí do práce a o víkendu si ještě s nadšením zaplatí volejbalový workshop.

Zrovna jsem se bavila se Simonem, že jako trenér jste placený, abyste hráče posouval k jejich potenciálu, což vyžaduje je vykopávat z komfortní zóny. A to často vede k nějakému tření, takže jsme samozřejmě i my občas držkovaly. Trénovaní na téhle úrovni je oproti tomu hrozně milé. Ale zároveň mám ráda ty nůžky zájmů rozevřené. Takže máme v Pelhřimově posilovnu, k ní jsme otevřeli kavárnu. A samozřejmě jsem hlavně máma tříletého dítěte. Neříkám nikdy, ale teď mě neláká se nechat zaměstnat jako klasický trenér.

Ano i ne. Já měla ráda cestování, což souviselo s tím, že jsme mohli být spolu se Simonem. Tři týdny v Brazílii vám pak z osobního pohledu nepřišly tak náročné jako někomu, kdo má doma rodinu. Trochu mi chybí i ta každodenní rutina, kterou po kariéře ztratíte. Teď když se vám nechce, tak prostě nejdete. A jako sportovec jste také zaměřený na sebe. Teď se koncentrace přesunula na další věci, proto hledám balanc, abych pracovala i na svém rozvoji.

S Helenou jsme ho určitě nenaplnily, protože to zabalila dřív, než jsme to podle mě mohly vůbec zjistit. Ale s předchozími dvěma spoluhráčkami ano. S Kristýnou to bylo vždycky na hraně, protože jsme malé, ale sport byl před těmi patnácti lety také jiný. Holka se 190 centimetry byla obr, dnes je spíš standard. S tím bychom s Kristýnou měly problém, i když jsme na tom byly dobře takticky i technicky. Tam jsme myslím potenciál vyždímaly.

Sáhly jsme si na chvíli na pozici světových jedniček, na medaile z evropských šampionátů i na vítězství na světovce. Jasně, možná jsme mohly něco hezkého uhrát na mistrovství světa v roce 2019, kde jsme byly nasazené jedničky a já si před turnajem zlomila malíček, mohly jsme překvapit v Tokiu. Ale i s Barčou jsme myslím ze sebe dostaly maximum.

Když jsme se vracely z olympiády v Londýně, najednou nejen ta volejbalová komunita, ale opravdu český národ znal značku Maki a Kiki, znal beachvolejbal. A nastartovalo to řetězovou reakci, kdy spousta holek, kterým bylo tehdy třeba šest, teď dospívá, objevily beachvolejbal a zůstaly u něj. Tohle nám s Kristýnou nikdo nevezme.

Občas někdo přijde a řekne, že kvůli nám dal dceru na plážový volejbal. To je pro každého sportovce největší odměna. Mít medailový úspěch je fajn, finanční si každý hodnotí jinak, ale inspirovat někoho dalšího, aby objevil a miloval ten váš sport, je nejvíc.

Perun a Dave vyrostli, troufnu si říct, v legendy nejen u nás, ale i ve světě. Jedna věc je se do špičky dostat, druhá se tam delší dobu udržet, kdy už všichni vědí, jak hrajete. S Andreou jim to krásně funguje, je otázka, jak dlouho je to bude bavit. Ondra má malého syna, což mění i chlapy, kluci už nejsou úplná mláďata. Ale vybudoval se systém a když u toho mladí kluci vydrží, je tam potenciál, aby po nich ty otěže převzali.

Ženská složka byla dlouho bez systému. Fungovaly jsme jako individuální týmy, které měly komerční podporu. Bez velkých sponzorů se sezona nedá ufinancovat, jezdíte po Brazílii, Mexiku, Číně a jste v tom za dva miliony, a to ještě nemáte zaplaceného trenéra. Teď za pět minut dvanáct vznikl projekt k olympiádě v Los Angeles, svaz zaplatí Sebastiana (Argentinec Menegozzo) jako trenéra a holky fungují jako celek. Sestry Pavelkovy byly pod Alešem Nečesaným, měly úspěchy, v zimě přešly do toho projektu. Jsou mlaďoučké, jejich fyzický a herní potenciál je velký.

Budou v Texasu, kde studuje i Karin, kam jí Simon pomohl přejít z Floridy. Trénuje tam Angie Akersová, která vedla olympijské vítězky z Tokia April Rossovou s Alix Klinemanovou. Trenérské zázemí je tam špičkové, což je při odchodu na univerzitu strašně důležité. Věřím, že je to posune.