Článek
Birmingham (od našeho zpravodaje) – Čtyřiatřicetiletá česká rekordmanka po loňském protrápeném roce prokázala, že je zpět mezi širší evropskou špičkou a pořád má rychlost v sobě. Po slzách dojetí v rozběhu přišla mezi novináře s mírným úsměvem.
Sedmé místo berete?
Už jsem byla i výš, ale jsem za něj ráda. Po rozběhu jsem ani necítila nějakou únavu, už za ty roky umím zregenerovat, protože běžet dva dny po sobě je docela těžké, ale dalo se to zvládnout.
Zase jste ukázala sílu ve finiši, kdy jste předbíhala jednu soupeřku za druhou.
Ještě to mohlo být lepší, s tím nejsem úplně spokojená. V rozběhu se mi to líbilo ještě víc, ale za každé pěkné umístění ve finále musím být vděčná. Samozřejmě jsme sportovci, vždycky chceme ještě víc.
Opět docházelo v balíku běžkyň k řadě kontaktů, bylo těžké si najít pozici, abyste se jim vyhnula?
V rozběhu mi přišlo, že jich bylo ještě víc. Nyní bylo důležité být víc vepředu, trochu mě štve to poslední kolo, že jsem se pak zbytečně zachytila do kontaktů.
Věřila jste před cestou do Birminghamu v tak vysoké umístění?
Vůbec. Odjížděla jsem, myslím, jako osmnáctá ze čtyřiatřiceti účastnic, mým cílem bylo to číslo překonat. A samozřejmě jsem chtěla do finále, kde už je pak možné všechno.
S vaším koučem Pavlem Tunkou, 79letým nestorem mezi trenéry, jste si po rozběhu volala? Pochválil vás?
Trvalo, než jsem se mu dovolala, protože volal všem svým kámošům, kteří ještě žijí. (úsměv) Chvíli to trvalo, ale myslím, že byl šťastný. Děkoval mi a říkal, že ve finále to mám zkusit ještě víc vepředu, tak uvidíme, co mi řekne teď.
Je výsledek velkou vzpruhou po loňském trápení, kdy vám naskočily i myšlenky na konec?
Ten rok byl špatný. Říkala jsem si, že jestli je to konec, tak je to hrozný. Teď je to mnohem lepší. Ta chuť do práce se nemění s tím, jestli vám to jde, nebo ne. Mě baví ten proces. Ale když to jde, víc se usmíváte, a když to nejde, tak je to prostě na ho…
Co za dojem si tedy z Birminghamu odvezete?
Pozitivní pocit, že jsem běžela finále, to není samozřejmost. Vidíme to na celé výpravě, že se nedaří jako jiné roky. Trochu mě mrzí některé komentáře lidí, protože vůbec nevidí, co atleti pro to dělají. Už jsem jela na akci, měla natrénováno, vypadalo to super, ale pak nepředvedete ten výsledek. A veřejnost vidí jen ten konec a ne to předtím. Myslím, že člověk musí být vděčný za každé jednociferné číslo ve výsledcích.
Koketovala jste s přechodem na delší tratě, jak to občas u běžců bývá. Je tento výsledek spíše signálem, abyste ještě vydržela na patnáctistovce?
Nevím. Ty běhy se mi zapíší do rankingu a chvíli tam vydrží, tak uvidíme, co s tím půjde dělat. Nepřijdu si nejpomalejší, snažím se nevnímat nátlak okolí, že už jsem pár let za zenitem, jak jeden pan Karel psal v komentářích. Pořád mě to baví.
Většinou se sportovci snaží spíše od čtení diskuzí oprostit…
Já se tam jdu někdy podívat, protože vyhledávám konstruktivní kritiku, kterou tam tedy moc nenacházím. Ale chtěla bych lidem vzkázat, že jim klidně zaplatím měsíční soustředění s námi. Musí ho celé absolvovat a ani jeden den neříct, že už nemůžou. Tak je klidně uvítám. (úsměv)
