Článek
Zuzana Hejnová nejlepší atletkou Evropy. Jak se vám to poslouchá?
Je to hezké, fakt jsem nikdy nečekala, že bych mohla takovou cenu získat, hrozně si toho vážím. Vím, že to není zadarmo, ale za celosezónní dřinu. Potkala jsem tu spoustu lidí, kteří tuhle cenu získali, je hezké patřit mezi ně.
Studovala jste, do jak vybrané společnosti jste se dostala?
Prohlížela jsem si to. Potkala jsem tu třeba Gabrielu Szabóovou, která se pak ve stejném roce stala i světovou atletkou roku… Navíc jsem seděla u stolu se Sergejem Bubkou. Bylo to zvláštní, poprosila jsem ho o podpis a on se smál, že by měl spíš podpis chtít on ode mě.
Jak to nakonec dopadlo?
Mám jen já jeho podpis. Moc na to nejsem, že bych atlety obcházela, nikdy jsem podpisy nesbírala. Ale teď to bylo dané i tím, že tu se mnou je Honza (přítel, bývalý tyčkař – pozn. red.) a pro něj byl Bubka vzor, takže to bylo tak trochu pro něj. (úsměv)
Jak jste si vůbec užila slavnostní večer?
Byl moc hezký, takový uvolněný a rychlý, za 45 minut bylo hotovo. Pak jsme se bavili ještě u večeře, byl to hrozně milý, hezký večer. Skončilo to docela pozdě, pak už jsme šli do hotelu.
Byla jste nervózní, když jste si šla pro cenu?
Byla, hrozně. Víc než u nás na Atletovi roku. Bylo to dané tou angličtinou, byla tam spousta vysoce postavených lidí a všichni mluví skvěle anglicky, já na projevy nejsem moc zvyklá.
Zvládla jste to ale bez problémů, měla jste řeč připravenou?
Trochu ano. Říkali všem, na co se zeptají, aby tam člověk nestál a nevěděl, co říct.
Jak byste v anketě hlasovala vy?
Já taky hlasovala. (úsměv) Dala jsem sebe, protože si myslím, že jsem měla opravdu stabilní výkonnost a zasloužila si to. U chlapů jsem nevěděla, jestli dát Bohdana Bondarenka nebo Mo Faraha, nakonec jsem zvolila myslím Faraha, protože vyhrát pětku i desítku mi přijde neuvěřitelná kombinace.
Přijde vám, že jste letos pro výhru v anketě nemohla udělat víc?
Nenapadá mě nic, co by mohlo být lepší. Samozřejmě některé závody jsem mohla běžet rychleji, ale beru to tak, že jsem všechno vyhrála, i když to třeba nebyl na mě ideální běh, v danou chvíli jsem běžela nejlíp, jak jsem mohla. Snad jen ten svěťák, ale o tom se vůbec nedá spekulovat. Na začátku sezóny jsem od něj byla vteřinu, teď půl, ale pořád je to strašný kus cesty.
Před vámi trofej pro nejlepšího atleta Evropy získali z Čechů jen Jan Železný a Tomáš Dvořák…
Nevěděla jsem to, až když jsem viděla ten seznam vítězů. Byla jsem překvapená, myslela jsem, že i Bára Špotáková vyhrála… Mám samozřejmě radost, že patřím mezi těch pár, kterým se to povedlo.
Tomáš Dvořák je v Tallinnu jako český šéftrenér, vzpomínal na svůj triumf v anketě?
Vzpomínal, i s panem Pilným (viceprezident Evropské atletické asociace – pozn. red.) jsme se o tom bavili. Tomáše vyhlašovali tehdy v Gentu a on měl den před závodem. Jen ho vyhlásili, ani nestihl večeři a šel se chystat na závod. Teď už to vyhlášení je na jiné úrovni.
Bude mít trofej doma čestné místo?
Ještě jsem o tom nepřemýšlela, moc místa už není, nějak rychle se to rozrůstá. (usmívá se)
Ještě vás letos čeká anketa o nejlepšího českého atleta a sportovce i o nejlepšího atleta světa. Kolik cen byste ještě mohla probrat?
Nevím, nechám se překvapit. Těšilo by mě být na vrchních příčkách i v ostatních, ale pořád to beru jen jako ankety.
V té nejprestižnější světové to asi budete mít proti jamajské sprinterce Shelly-Ann Fraserové-Pryceové hodně těžké.
Přesně tak, ta byla bezchybná, vyhrála tři zlaté v Moskvě, dvakrát Diamantovou ligu, ta je jasnou favoritkou. Pro ni bych hlasovala i já. (úsměv)
V pondělí jedete na soustředění do Tater, ještě úspěch decentně oslavíte s tréninkovými kolegy?
Oslav už bylo dost, teď je potřeba brát vážně trénink a zase se dostat do toho tréninkového cyklu.
