Článek
Jak vás potěšilo zařazení do pomyslné síně slávy českého sportu? Navíc společně…
Fibingerová: Jsem ráda, že nás vyhlásí s Imrichem spolu. Jsme oba vrhači, jezdili jsme spolu i na soustředění. A pro mě je to završení všech životních a sportovních snů. Mám tři státní vyznamenání, dvě nejvyšší evropská za ekonomický přínos pro atletiku a tohle bylo jediné, po kterém jsem ještě toužila. Jsem moc šťastná, že se mi to naplnilo.
Bugár: Děkuju Klubu sportovních novinářů, protože atletický svaz nic takového nedělá, o bývalé atlety se nezajímá. Navíc je to Cena Emila Zátopka, tím je to pro mě cennější.
S trojnásobným olympijským vítězem, po němž je ocenění pojmenováno, jste se potkávali oba často.
Fibingerová: Dodnes si pamatuju, jak jsem byla u Zátopků na návštěvě, Emil byl dokonalý v komunikaci, cestou jsme se zastavili v restauraci, ráda na to vzpomínám.
Bugár: Zažil jsem s ním hodně veselých příhod. Jezdili jsme na předávání cen Poháru rozhlasu, besedy. Dana vždycky říkala: „Hlavně dejte Emilovi slovo jako poslednímu. Když ho dostane na začátku, tak už se ke slovu nedostanete.“ Pamatuju si třeba, jak jsme jezdili po Moskvě, on vyprávěl ruské fóry, až s námi řidič dvakrát naboural, jak se chechtal… Bylo mi ctí v roce 2000 za něj v Budapešti přebírat cenu pro Sportovce století, kdy už byl nemocný a Dana mě o to poprosila. Jazykově jsem to tam zvládnul dobře. (Bugár se narodil v maďarské rodině)
Oba máte společné, že jste atletikou žili nejen během svých kariér, ale i po nich.
Bugár: Já začal házet diskem až v patnácti letech, předtím jsem házel kamenem, ve škole hrál házenou… Až když byl úraz, kdy jsem brankáři trefil kotník, bál jsem se vystřelit a dal svoji sílu do disku. Dostal jsem se na olympiády, mistrovství světa, evropské šampionáty… Škoda roku 1984, kdy nás nepustili na olympiádu, to jsem byl nejlepší na světě. Strávil jsem 21 sezon v atletice, sport mi hodně dal. A dalších třicet let jsem zůstal na Dukle v zahraničním sportovním oddělení. Pořád jsem žil sportem, atletika byla moje láska. Jsem trochu zklamaný, že teď nemáme diskaře, který by byl pravidelně schopen házet za 65 metrů, snad se nějaký hromotluk najde a bude pokračovat v české diskařské škole.
Legendární Helena Fibingerová
Fibingerová: Atletika byla a je moje největší láska. Po konci kariéry jsem dokázala pokračovat v práci pro ni v marketingu. Někdy u ní trpím, třeba když nám letos na mistrovství Evropy družstev v Madridu chybělo deset lidí. Vždycky jsem myslela, že na sobě ve společnosti nedám nic znát. Ale tam jsem trpěla, abychom to zvládli a udrželi se. Ale musím od toho oddělit svůj osobní život. Klasik řekl, že šťastná láska neexistuje. Jenže já potkala člověka, o kterém jsem nemyslela, že vůbec existuje, a navíc, že najde zalíbení ve mně. Teď je mým partnerem.
Plánujete vašemu vztahu dát oficiální punc?
Fibingerová: Já na to čekám! Určitě se to dozvíte. (úsměv)
Vrcholem vašich kariér bylo premiérové mistrovství světa v Helsinkách v roce 1983. Výjimečné pro československou atletiku s devíti medailemi. Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?
Fibingerová: Finsko je úžasná země. Tehdy byl přestavěný stadion. Když jsem přišla na stadion s 60 000 diváky, přišla jsem si úplně stísněná. Neměli jsme moc příležitostí jezdit na závody do zahraničí. Na všech velkých závodech mi pršelo, i když předtím bylo vedro. Ale dokázala jsem se s tím poprat. I ve městě pak byla úžasná atmosféra, nejen pro československou výpravu, také ostatní země byly z toho prostředí nadšené.
Imrich Bugár s Danou Zátopkovou v roce 2016.
Bugár: Bylo to první mistrovství světa, všichni jsme se těšili. Před závody v Helsinkách jsem si ukázal, že budu mít slušnou formu. Věděl jsem, že i když budou padat trakaře, 67 metrů bych měl hodit. A povedlo se to hned dvakrát, byl jsem rád, že Kubánci Delisovi nevyšel poslední pokus. On tam odpočíval ve stínu u bubnu pro vyhlášení, já do něj trochu bouchnul, on se leknul a ptal se, co je? Tak jsem mu říkal, že mu hraju na nervy, a asi jsem ho trochu hecnul.
Byli jste součástí výjimečné atletické generace.
Bugár: Měli jsme vynikající partu, hodně kvalitních atletů. Škoda, že to nemohlo vyvrcholit olympiádou v Los Angeles. Někteří jako Táňa (Netoličková, Kocembová) nejeli na olympiádu vůbec… Můj nejslabší výkon v tom roce by v LA stačil na medaili. S Němcem Dannebergem, který tam vyhrál, jsem závodil jedenáctkrát, ani jednou mě neporazil. Všichni nejlepší jsme pak ten rok přijeli do Bruselu, kde jsem vyhrál výkonem přes 69 metrů.
Tehdy jste říkal, že byste na olympiádu do Los Angeles jel i za své…
Bugár: Já byl zrovna v Americe, když se účast odřekla. Ptali se mě, co a jak, tak jsem říkal, že bych klidně jel na vlastní náklady. Věděl jsem, že to nejde… Nebo mi říkali, ať emigruju, ale to bych musel tři roky čekat, abych mohl závodit. Bylo mi pak vytýkáno, že jsem o bojkotu špatně mluvil, ale já v té Americe byl, panovala tam super atmosféra, těšil jsem se… Přinutili mě jet na trucolympiádu do Moskvy, ale nebylo to nic moc.
Bývalá atletka Helena Fibingerová.
Fibingerová: Já si zakazovala vytahovat něco z minulosti, musela jsem se s tím vyrovnat. Měla jsem také skvěle našlápnuto na olympiádu, ale dívám se na to tak, že každá generace musí udělat nějaké ústupky a oběti, spousta věcí se mění. Já si závody nikdy neužívala, vždycky jsem tak toužila po vítězství, že jsem trpěla. Říkala jsem si, že když vyhraju, tak mi to stačí a nechám toho. Ale nikdy mi to nestačilo. Mrzí mě, že tehdy se nesmělo být během závodu v kontaktu s trenérem. Když jste s ním komunikovali, dostali jste žlutou kartu.
Bugár: To je pravda, v roce 1982 před mistrovstvím Evropy jsem byl skvěle připraven. Ale před závodem přišla průtrž mračen, první dva pokusy byly nic moc. Na trenéra jsem se bál podívat, ale najednou jsem ho slyšel: „Vy*er se na techniku a dej žíni!“ Tak jsem si našel kus místa, kde to neklouzalo, disk odletěl a postoupil jsem do finále, které jsem pak vyhrál.
Za tři roky se olympiáda vrátí do Los Angeles, láká vás se tam podívat aspoň jako diváci?
Fibingerová: Já se tam nechystám. Na obrovských stadionech je atmosféra, ale kouli máte třeba na druhé straně. Doma máme úžasnou obrazovku, kde to vidím krásně zblízka. Hlavně, ať jedou závodníci a trenéři. Já už do Los Angeles nemusím.
Bugár: Také jsem tam už byl několikrát. Já startoval na třech olympiádách, šestkrát jsem tam byl jako host, protože jsem od jeho založení v předsednictvu Klubu olympioniků. Nevím, jak na tom za tři roky zdravotně budu, ale když šance bude, podíval bych se tam rád. Vidět přímo na stadionu, jak vyhraje náš závodník, je krásné, jako se mi to poštěstilo v Pekingu s Bárou Špotákovou nebo teď v Paříži s Pepou Dostálem.
