Článek
Rodačka z Kalifornie se do vlasti svých rodičů vypravila před šesti lety. S přáním realizovat svůj dětský sen, dostat se na olympiádu. Od té doby se stala mistryní republiky čtyřikrát venku, třikrát v hale. Posouvala si osobní rekord, ale ke startu na velké akci jí vždy kousek chyběl.
„Když děláte velké životní změny, jako bylo stěhování do Česka, nový trenér, nějakou dobu to trvá. A je třeba mít trpělivost,“ popisuje nyní jednatřicetiletá běžkyně. Tato pro sportovce důležitá vlastnost jí nechybí. A tak i přes dílčí zklamání chodila po práci vždy zase na tréninky, dřela, aby se po desetinách přibližovala špičce.
Že by se vrátila do Ameriky? „Nad tím jsem vůbec nepřemýšlela,“ zakroutí hlavou. „Občas je to těžké, emotivní, jsem smutná, když se něco nepovede. Ale mě sport strašně baví, chci zjistit, co můžu dokázat,“ popisuje svou hlavní motivaci atletka, která vystudovala univerzitu v Alabamě.
„Když jsem tam běhala, taťka říkal, jak ho mrzí, že skončil dřív, než zjistil, co mohl dokázat. Tak jsem si říkala, že budu běhat, když mě to baví, zkusím dosáhnout co nejvíc a třeba někdy udělám nějaký hustý výsledek,“ líčí temperamentní atletka plynulou češtinou, kterou občas proloží anglickým výrazem.
Letos se dočkala odměny. V únoru v Ostravě zaběhla osmistovku za 2:01,93. Dvanáct let neběžela žádná Češka v hale tak rychle! Jenže bude to stačit na účast na halovém mistrovství světa? Ficenec se svým koučem Jaromírem Odvárkou už s tím ani nepočítali. Až do minulé středy, kdy jí ráno v práci zazvonil telefon.
„Čekala jsem nějaký balík, tak už jsem chtěla říct, ať to nechají na vrátnici, ale na druhém konci se ozvalo: Pavel Sluka, Český atletický svaz,“ pobaveně líčí Ficenec. A telefonát od šéftrenéra atletů v době, kdy se uzavírá nominace na šampionát, dával jistou naději…
„Šla jsem bokem a on mi říkal, že jedu do Polska. Byla jsem nadšená, plná emocí a vrátila se k počítači,“ líčí. Rozrušení na ní ale zjevně bylo vidět. Rozplakala se, až za ní přišla kolegyně: „Kimi, jsi v pořádku? Čokoláda pomůže?“ Načež Ficenec začala vysvětlovat, že to jsou slzy radosti. Ta ji ale odpoledne zase na čas opustila.
Od trenéra dostala strohou zprávu se zasmušilým smajlíkem, následoval přeposlaný mail od Světové atletiky, že nakonec potvrzena pro start na halovém mistrovství světa není. „A z nejlepšího dne byl najednou nejhorší. Jela jsem domů metrem, tam jsem brečet nechtěla. Tehdy už by mi asi čokoláda pomohla,“ pousmála se.
Kimberley Ficenec vyhlíží svoji první velkou atletickou akci.
Podle plánu vyrazila ještě na trénink, kouč pro jistotu ordinoval rychlejší úseky, kdyby se rozhodnutí ještě změnilo, aby byla připravena na start. Sama Ficenec už tomu nevěřila, ale najednou vidí svého trenéra, jak opodál telefonuje a ukazuje jí palec nahoru. Od šéftrenéra Sluky totiž přišly opět dobré zprávy, že naděje na nominaci stále žije.
V noci na čtvrtek toho moc nenaspala, v práci po očku kontrolovala telefon, jaké bude mít její čekání rozuzlení. V deset hodin se trenér Odvárka ozval a stačilo jedno slovo: Jedeš! „Ještě jsem se ho ptala, jestli můžu být zase šťastná. Na srdce to bylo hodně těžkých 24 hodin, ale radost jsem měla obrovskou,“ usmívá se.
A tak si sbalila atletické vybavení, k němu i počítač, aby mohla na dálku pokračovat ve své civilní práci v logistice.
„Když mám závody přes pracovní týden, někdy si to vezmu jako home office, přes den pracuju a večer závodím. Mně to ale nevadí, aspoň nepřemýšlím jen o atletice, vždycky se věnuju jedné věci a pak přepnu na druhou,“ vysvětluje.
Rozběh čeká jedinou českou běžkyni na středních tratích, která se do Polska nominovala, v pátek po poledni. „Chtěla bych si zaběhnout osobák. A třeba i překvapit postupem do semifinále,“ zasní se.
Třeba v rozběhu s Britkou Keely Hodgkinsonovou, jednou z hvězd šampionátu? „Klidně, bylo by hustý, kdybych mohla říct, že jsem běžela s halovou světovou rekordmankou,“ usměje se, než nastoupí do autobusu a vrhne se na pracovní maily. Při více než osmihodinové cestě z Prahy do Toruně na ně má času dost.
