Článek
Birmingham (od našeho zpravodaje) – Čtyřiadvacetiletá Martínková, která se na mistrovství Evropy dostala díky divoké kartě, si oproti předchozím kontinentálním šampionátům pohoršila. A přiznávala, že ještě výkonnostně není tam, kde by chtěla být.
Jaký byl po dvou letech návrat na vrcholnou akci?
Nebyl takový, jaký bych úplně chtěla. Výsledek se vždycky těžko kouše, když jsou přede mnou holky, které tam nikdy nebyly. Myslím, že si můžu odnést, že až budu plnohodnotně a kontinuálně trénovat a budu zdravá, tak budu někde úplně jinde. První kilometry ukázaly, kde mám svoje místo (pohybovala se v elitní desítce). Na začátku jsem se fyzicky cítila dobře, ve skupince se šlo hezky. Ale bohužel samotná fyzička nestačí.
Operované koleno ještě plně nespolupracovalo?
Rozhodla jsem se, že chci letos závodit, tak se tomu vše podřídilo. Příprava šla dobře, odchodila jsem spoustu tréninků jako před olympiádou, což mě mile překvapilo, protože jsem začala trénovat až v květnu. Myslím, že tam je super potenciál, dneska to tam bohužel ještě nebylo, ale věřím, že příště se s tou první skupinkou udržím až do konce.
Závodila jste tu díky divoké kartě od svazu. Tušila jste, že přijde a přípravu cílila sem?
To dopředu tušit nemůžete, nikdo mi neřekl, že můžu být v klidu. Bavila jsem se s lékaři, jestli se to dá zdravotně zvládnout. Riziko by bylo, kdyby naháněla potvrzovací limit a absolvovala třeba několik půlmaratonů v červenci. Rozhodly jsme se doufat, že kartu dostanu, i když jsem byla připravena na obě varianty a chápala bych, kdyby nepřišla, když nemám potvrzovací limit. Trénovaly jsme a a udělat opravdu těžký červenec.
Pro psychiku bylo povzbuzující po náročných dvou letech si opět zazávodit s nejlepšími?
Jsem strašně ráda, že jsem tu šanci dostala a dala jsem do toho maximum jako vždy. Té důvěry si vážím a bylo pro mě super po dvou letech znovu závodit. Jsem ráda, že to ve mně pořád je a nic se nezměnilo. Myslím, že díky tomu, co jsem prožila, jsem ještě lepší závodnice.
Která část dvouletého období plného zdravotních trablů a rekonvalescencí byla nejnáročnější?
Po operaci kolene. S kyčlí jsem bojovala strašně dlouho a když jsem se dostala na operaci, bylo to takové osvobození od bolesti. A když už jsem se dostávala do tréninku, přišla operace kolene, což byla taková podpásovka. Ale dostala jsem ortézu, takže po týdnu jsem byla v posilovně a aspoň nějak trénovala. Úplně z toho nevypadnete, i když psychicky to bylo náročné. Po kyčli jsem nemohla dělat vůbec nic.
Na operaci s kyčlí jste se dostala až dlouho po olympiádě, kde už vás trápila. Proč to tak trvalo?
Dlouho se nevědělo, odkud ten problém jde. Myslela jsem, že spíš od zad, tak jsem se dozvěděla, že záda a kříž často bolí právě od kyčle, když je tam něco špatně. Takže trvalo, než jsem šla na rezonanci s kyčlí. Koleno pak bylo delší dobu opotřebovávané a možná tím, jak se kyčel spravila, změnil se stereotyp pohybu. A když jsem začala znovu trénovat chůzi, tak to tam prostě ruplo.
Co vás čeká teď?
Vrátím se trochu do rehabilitace a budu dělat všechno proto, abych na podzim naskočila do plnohodnotné přípravy a příští rok po ní mohla naplno závodit.
