Článek
Zrodil se v hlavě vytrvalce Patrika Vebra spolu s jeho koučem Janem Pernicou, který je i reprezentačním trenérem běhů.
Stejně jako řada dalších českých běžců vyrážel Vebr za přípravou do keňských hor, kde trénoval i s místními běžci, nejvíce času strávil se Samem Keterem. „Patrik mu chtěl finančně pomoct, tak se domluvili, že Sam bude mít pod sebou skupinu běžců, kterým bude za nějaký poplatek dávat tréninkové plány,“ popisuje Pernica.
Mladý Keňan trenérské zkušenosti nemá, a tak tréninkové plány zdarma píše v Česku Pernica a posílá je do Afriky. „Je to takový charitativní program, ale ani nevím, jestli si od dalších běžců Sam něco bere, spíš je takový vůdce skupiny,“ líčí český kouč.
„Bombardují mě, ať přijedu a jsem s nimi na místě, ale to samozřejmě nejde. Když je Patrik v Keni, tak se k nim přidá, ale výkonnost, aby s ním běhali, mají z nich tak dva,“ říká Pernica.
K tomu, aby Keňané mohli plnit tréninkové plány, si ale potřebují měřit čas, vzdálenost a tempo. „Většinou tam mívá stopky jen trenér, psali mi, že si úseky nemůžou měřit sami, byť to možná občas byla výmluva,“ popisuje.
A tak mezi svými známými a českými běžci rozjel sbírku. „Hodně lidí včetně mě má starší hodinky, které už nepoužívá, jen se to rozjelo do obřích rozměrů,“ usmívá se. Sešlo se mu asi sedmdesát hodinek, další nabídky už musel s díky odmítat.
V keňské skupině bývá kolem šesti až deseti běžců. Co s dalšími GPS hodinkami? Nabídl je místní střední škole, kde působí legendární kouč Colm O’Connell, který do Keni přišel jako misionář z Irska a jeho rukama prošly desítky budoucích vytrvaleckých es, včetně třeba světového rekordmana na osmistovce Davida Rudishy.
„Jenže takovým mottem té školy je, že se řídí hodně intuicí a tyhle technologie nepotřebují, tak jsem se bál, abychom nerozbili jejich filozofii,“ přiznával. Obavy byly zbytečné, poté, co Vebr hodinky předal, přišlo poděkování od O’Connella, že děti na škole mají díky nim poprvé v životě stopky.
Pernica je zvyklý psát tréninky běžcům od hobíků po profesionály, pro svoji africkou skupinu ale přípravu upravuje. „Specifika vycházejí z jejich mentality, nejsou třeba zvyklí tolik na posilování, dávám jim víc volnosti. Pro mě je složité, že nemůžu vycházet ze závodního kalendáře jako u českých běžců, kteří směřují k nějakému vrcholu,“ říká kouč.
Při množství keňských běžců se jich na zahraniční závody dostane jen hrstka. „Když se s nimi bavím, je pro ně hlavní cíl běžet v Evropě nebo Americe. Mají vizi, že díky běhání se dostanou pryč z té bídy,“ vypráví Pernica.
S komunikací s vytrvalci přes internet není problém. „Posílám jim Google tabulky jako všem svým svěřencům a Sam jim to přetlumočí,“ líčí. „Bohužel i život tam už je hodně ovlivněný technologiemi. Viděl jsem i pastevce ovcí, jak je na chytrém telefonu,“ usmívá se 45letý kouč, jehož česká skupina je podle jeho přezdívky označována jako Perňa systém.
Svou keňskou skupinu pojmenoval Kamariny crew podle stadionu, který téměř před 70 lety slavnostně otevřela královna Alžběta II. a který teď prochází zdlouhavou přestavbou. „Tam jsem se s klukama potkal poprvé a to místo je ikonické. Když tam vidíte kroužit desítky běžců, vyrazí vám to dech,“ popisuje Pernica, který na sociálních sítích napsal, že kdyby bylo běhání náboženstvím, toto bude jeho chrám.
I jako mzungu, jak ve svahilštině označují bělochy, má u místních autoritu: „Pro ně je trenér posvátný. I když s nimi třeba Patrik, kterého tam už dobře znají, chce na místě něco probrat nebo jim říct, tak se mi někdy ozve, ať jim to řeknu já, protože od kouče to vezmou jinak.“
A zatímco na české závody, včetně blížícího se Pražského maratonu, jezdí bojovat o vítězství elitní Keňané, řada českých běžců bude dál mířit do východní Afriky učit se od těch, pro něž je běh nejpřirozenějším pohybem.
„Pozitivem je nadmořská výška, podnebí a tréninkové možnosti včetně množství sparingpartnerů, rizikem jídlo, když si hodně běžců prošlo žaludečními problémy. Někomu to tam nesedne, další na Keňu nedají dopustit,“ dodává šéftrenér českých běžců.
