Článek
Sportovní i akademický život se jim zatím daří kombinovat skvěle. Třiadvacetiletý mistr republiky na šedesátce překážek Kolomazník je ve čtvrtém ročníku na olomoucké Univerzitě Palackého, český vicemistr Štefko, jenž v pátek oslaví 22. narozeniny, na stejné škole o ročník níže. Oba vyrazili reprezentovat Česko na halové mistrovství světa v polské Toruni.
Potkáváte se častěji na stadionu, nebo ve škole?
Štefko: Určitě na stadionu. Škola je dost velká, máme jinak rozvrhy. A Jonáš, jak je o rok výš, už je častěji v nemocnici. Takže se potkáváme spíš na trénincích, i teď před halovým mistrovstvím světa jsme spolu absolvovali tréninky rychlosti, abychom se nahecovali a simulovali závod.
Kolomazník: Přes zimu se potkáváme na trénincích tak dvakrát týdně, i teď po šampionátu plánujeme na dva týdny společné soustředění. A i v létě bychom spolu měli trénovat častěji než dřív.
Když jste se rozhodli pro medicínu, jak jste měli nastavené priority? Věnovat se škole a když to půjde, zkusit se prosadit i v atletice?
Kolomazník: Já to měl nastavené spíš tak, že chci dávat maximum atletice a škola se musí přizpůsobit. S tím jsem do toho šel a povedlo se mi to zkombinovat. Kdybych chtěl dávat maximum škole, nemohl bych mít takové výsledky.
Štefko: Je to podle situace. Když vím, že potřebuju zabrat v atletice, polevím ve škole a naopak. Ale nikdy jsem nezvažoval, že bych něco z toho dal stranou.
Přece jen medicína moc úlev obvykle neposkytuje, do školy se chodit musí. Neměli jste obavy, jestli to půjde skloubit?
Kolomazník: Chtěl jsem to zkusit. Když jsem na vysokou školu šel, nebyl jsem na tom výkonnostně tak, že bych měl jistotu reprezentace nebo nějakého zaopatření. V maturitním ročníku jsem byl rád za postup do finále mistrovství republiky, nebyl jsem mezi nejlepšími, proto jsem si vybral těžší školu. A kde je vůle, tam je cesta. Připravil jsem se na to, že to půjde, a nejel přes to vlak.
Štefko: Občas se musí hledat nějaký kompromis. Absencí moc povolených nemáme, ale dají se zkoušky a předměty nahrazovat, tak chodím do školy jindy než spolužáci.
Překážkáři Jonáš Kolomazník (vlevo) a Štěpán Štefko. Parťáci, rivalové i spolužáci.
Může vám škola díky atletickým úspěchům vyjít v něčem vstříc?
Kolomazník: Spíš bych řekl, že nám nehází klacky pod nohy, než že by nám vycházela vstříc. Je na nás, jak si to oběháme a odchodíme předměty jindy, absencí máme stejně jako ostatní, což je asi dobře. Spíš bych byl někdy radši, kdyby se k nám škola víc hlásila a třeba na nás byla hrdá.
Štefko: Žádný individuální plán na medicíně ale ani nepřichází v úvahu.
Vy jste z Hradce Králové, Jonáš z Přerova. Studujete v Olomouci, atletických hal je v Česku málo, je zima pro vás logisticky nejsložitějším obdobím?
Kolomazník: Teoreticky ano, ale primárně trénuju v Olomouci v tunelu, když je pět minut od školy a pak jedu domů, takže to tolik nepociťuju.
Štefko: Já přejíždím mezi Hradcem a Olomoucí, ale za ty tři roky už jsem si na to zvykl a naučil se s tím časem pracovat.
Oba svůj čas věnujete i sociálním sítím, na Instagramu ukazujete také to, jak skloubit sportovní a studijní život. Zdá se, že vás to chytlo.
Kolomazník: Baví mě to, rád tvořím obsah, přidávám tomu nějakou hodnotu. Je pravda, že je trochu i závazek to dělat poctivě a konzistentně, zabírá to dost času, který moc nemáme, a jsou i chvíle, kdy se do toho musím nutit.
Štefko: Já do toho nezabředl tolik jako Jonáš, vždycky si řeknu, že se do toho opřu, dva týdny se snažím, pak přijde víc školy a omezím to. Ale beru, že je to součást sportu i budování nějaké osobní značky, aby o vás lidé věděli.
Jaká je mezi vámi rivalita při závodech? Venku jste vyrovnaní, v hale má zatím jasně navrch zkušenější Jonáš.
Kolomazník: Je to adekvátně vyšponované, je mezi námi silná, ale zdravá rivalita, z čehož těžíme oba. Tlačí se na nás konkurence a čím lepší je jeden, tím se snaží být lepší ten druhý. Jsem rád, že tu někdo takový je a nejsem sám.
Na halovém mistrovství republiky vám po svém posledním větším závodě předával medaile Petr Svoboda, legenda českých překážek. Bylo to i takové symbolické předání štafety…
Štefko: Budeme se snažit na něj navázat. I Petr říkal, že nám přeje, i trochu závidí, že jsme dva a můžeme se vzájemně tahat, být pro sebe hnacím motorem.
Kolomazník: On tu vyšlapal cestu a položil základy, takže si tu džungli nemusíme prosekávat sami. Máme na co navazovat a budeme se snažit to dotáhnout třeba ještě dál.
Svoboda prohlásil, že mu nebude vadit, když o své rekordy jednou přijde. Jsou jeho časy metou, kterou v budoucnu vyhlížíte?
Štefko: S Jonášem jsme se shodli, že halový rekord (7,44 s) je výrazně dál než ten venkovní (13,27 s). V našich hlavách je blíž ten na stodesítce, na který oba pomýšlíme. Kdyby se jednomu z nás povedlo zaběhnout ten čas v hale, to už je světová špička, s takovým se dá bojovat o velké medaile.
Co se týče krátkodobých cílů, co vás potěší v Toruni?
Štefko: Chci postoupit z rozběhu a pokořit národní maximum do 23 let (časem 7,64 s patří Jiřímu Hudcovi a Kolomazníkovi), zatím jsem setinu za ním.
Kolomazník: Já si jedu pro osobák (nyní 7,61 s) a umístění v top 15.
Na rozdíl od Štěpána už máte zkušenost s vrcholnou dospělou akcí, vloni jste letěl na halové mistrovství světa do Číny, ale byl jste v rozběhu diskvalifikovaný. Jaká to byla s odstupem času zkušenost?
Kolomazník: Krátkodobě hodně nepříjemná, ale už se na to dívám pozitivně, že jsem si tím asi musel projít, mám to za sebou a můžu z té zkušenosti čerpat.
