Článek
Jílkovi přitom už bylo 25 let, s osobním rekordem 74,15 m měl daleko k účasti na vrcholných akcích. Jenže Železný viděl v pardubickém vrhači potenciál. „Pamatoval jsem si ho z mistrovství Evropy juniorů. Hodil si tam osobní rekord, postoupil do finále a líbil se mi,“ vybavuje si kouč.
Pracoval po nocích
Pak už měl Jílek hod oštěpem spíš jako koníčka. „Skoro jsem netrénoval. Dělal jsem školu a práci,“ vypráví. Spoustu času trávil v rodinné pekárně. „Buď se brzo vstávalo, nebo chodilo pozdě spát, víceméně to byla noční práce,“ vypráví Jílek.
Železný mu dokázal vyjednat místo na Dukle, a tak místo pečení vstával jeho svěřenec na tréninky. „Vzali ho na oddíl, ale bez ubytování a peněz, vydělal si tak na zmrzlinu, i sociální dávky jsou vyšší. Ale řekl si, že do toho jde,“ cení si Železný skromnosti svého svěřence.
„Asi hrálo roli i to, že byl zvyklý na dřinu v pekárně. Někteří sportovci včetně mě jsou občas mimo realitu, když všechno mají. Pak nevidí, co se děje za okny, a když skončí, hodně se diví,“ líčí oštěpařská legenda.
Čtyři bojují o olympiádu
Jílek pod jeho vedením načal obrovský progres. Loni už pokořil hranici 80 metrů, letos v květnu zamířil na mítink do japonského Kawasaki, poprvé mimo Evropu, a vrátil se s olympijským limitem 83,19 m. Metu 83 m opět zdolal i na Zlaté tretře a skončil nejvýš z české oštěpařské skupiny, která ve čtyřech členech bojuje o tři místenky pro Rio.
„I mě samotného překvapilo, jak se za dva roky zlepšil. Ale pro mě to byl takový projekt, jak se někdo může posunout, když dostane podmínky. Snažil jsem se ho naučit i něco z mé techniky,“ vypráví Železný. Když to Jílek zaslechne, jen zlehka zakroutí hlavou: „Trenérova technika? Snažím se, ale zatím to tak rozhodně nevypadá.“
